Zaměstnance často přek­vapí, když vidí na pozici manažera, šéfa podniku nebo obecně člověka ve vysoké funkci někoho, kdo je handicapovaný. Jenže takových lidí je víc, než si myslíme. Hana Pot­měšilová z Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením jich zná opravdu hodně. "Jsou to generální ředitelé velkých IT firem, šéfové poboček bankovních ústavů či politici. Problém je, že ne vždy chtějí jít s kůží na trh a zveřejnit před zaměstnanci svou diagnózu," podotýká žena, která firmám říká, proč je dobré v práci neskrývat, s jakou diagnózou se člověk v osobním životě pere, a že se podnikům vyplatí handicapované zaměstnávat.

HN: Proč to skrývání diagnózy? Mám pocit, že v zahraničí jsou lidé otevřenější a nebojí se zveřejnit svou nemoc.

Jde hlavně o problém Česka. Plyne to z doby před revolucí, kdy všichni lidé s handicapem byli považováni za méněcenné. Vůbec se nebralo v potaz, že člověk s mozkovou obrnou může vystudovat vysokou školu a pak pracovat ve výzkumném týmu. Potíž byla, že špatně vypadal, třeba slintal, a tak nezapadal do ideálu společnosti. Přitom kolem sebe vidíme denně příběhy o úspěších postižených − třeba Manfreda Kollera, bývalého člena vedení Českomoravské stavební spořitelny, jemuž ani fakt, že je od dětství bez pravé ruky, nezabránil dostat se do vysoké funkce. A třikrát vyhrál na paralympijských hrách ve stolním tenisu.