Usměje se a vzdychne.

Zpoždění vlaků se počítají na desítky minut, v hale na nádraží se nervózně mačkají stovky lidí.

Není jasné, že vlak do Ostravy vůbec odjede. Natož v kolik tam dorazí. Je neděle večer a Česko se vzpamatovává z nejhorší vichřice za mnoho let.

Jdu se zeptat do pokladny Českých drah, jaké jsou vyhlídky.

"Jestli můžete, tak cestu odložte na zítřek. Určitě se vyhnete případným problémům!" říká dívka za přepážkou s nápisem Pendolino.

"A můžete mi tedy změnit lístek na zítřek?"

"Samozřejmě," usměje se. "Pokud jste si ho tedy koupil v pokladně, a ne na internetu v e-shopu!"

V e-shopu, pochopitelně. Nebo snad ještě někdo chodí pro lístky do pokladny na nádraží?

Dívka se znovu usměje, je ochota sama. "V tom případě si ho vyměňte na e-shopu!"

Jednoduché jako facka. Nebo by to bylo jednoduché, kdyby e-shop fungoval. Ale ten je celé odpoledne buď nedostupný, anebo dostupný jen velmi špatně. Fouká vítr, co chcete.

Dívka pokrčí rameny, že v tom případě mi nemůže pomoct, a upře oči na zákazníka stojícího za mnou. Řečí těla mi velmi zdvořile naznačuje, že už zdržuju a zacláním.

Ale na mě si nepřijde. Zvýším hlas. "No počkejte, ale to není můj problém, že vám nejezdí vlaky a nefunguje e-shop. Ten lístek mi vyměníte!"

"To bych hrozně ráda, jenže to nejde."

Zvýším hlas ještě o trochu víc. "Jak nejde?"

"Není to technicky možné. Náš systém to neumí propojit. A nezlobte se, ale musím se věnovat dalším pasažérům."

Opět zvyšuju hlas. "Ne, vy se budete věnovat mně! Já chci vyměnit lístek a vůbec mě nezajímá, že máte špatný systém!"

Dívka znovu pokrčí rameny.

Asi nemá cenu opakovat, že opět lehce zvýším hlas, a říkám: "Zavolejte mi vedoucího!"

Už když to vyslovuju, v prosklené kukani naplněné desítkami pasažérů a osmi unaveně vyhlížejícími zaměstnanci Českých drah, je mi jasné, jak absurdní je to žádost.

"Vedoucí tady není," říká dívka.

"Ale to mě nezajímá!"

Dívka vzdychne a asi jí už taky pracují nervy, protože něco sama pro sebe řekne. Něco nesrozumitelného, a já jen zaznamenám, jak zároveň nepatrně zvedne oči v sloup.

Což není dobré.

"Co jste říkala?" ptám se, a mám obavu, že můj zvýšený hlas přešel do nepříjemné pištivosti.

"Nic," odpoví.

"Okamžitě opakujte, co jste říkala!" mám nejspíš i trochu vyvalené oči.

Dívka zavrtí hlavou, já se významně podívám na štítek se jménem, který má na blůze od uniformy, a se slovy "Budu si na vás stěžovat!" odcházím. Takzvaně středem.

Abych to celé shrnul. Za prvé: Chovám se jako pitomec. Za druhé: Naprosto jasně a zřetelně si to uvědomuju. A za třetí: Ale stejně si nedokážu pomoct.

Vaše pitomosti se nahrávají

Od chvíle, kdy mně dívka řekla, že lístek koupený na webu nelze vrátit u pokladny, byla další konverzace zbytečná. To vím, nejsem pitomec. Jen se tak chovám. Někdy. A tak jsem si musel tím hořkým finále projít.

Stejně jako před dvěma týdny, kdy jsem si u okénka v drive-in v restauraci KFC objednal kyblík s křidélky. Zpoza okénka se ozvalo: "Vaše objednávka ještě není hotová, můžete dvě minuty počkat na parkovišti?" A já tam pak na ta pitomá křídla čekal deset, možná i patnáct minut.

A když dorazila osmnáctiletá dívka s kyblíkem, tak jsem vztekle bušil pěstičkami do volantu a křičel: "Víte, jak dlouho trvají dvě minuty? Máte představu, co jsou dvě minuty? Učili vás ve škole hodiny?" A opakoval jsem to i poté, co se mi několikrát omluvila, strčila kyblík otevřeným okénkem do klína a odešla pryč.

Moje žena mě útrpně pozorovala, měla mírně nadzvednuté obočí, a když viděla, jaké utrpení mně mé vlastní idiotské chování způsobuje, tiše řekla: "Dobře jsi jí to řekl!" a tiše, byť dlouze si povzdechla.

Nebo před měsícem, kdy jsem stál na křižovatce za malým citroënem, který se snažil vjet z vedlejší ulice na hlavní. A když byla šance jet, tak auto dvakrát nebo třikrát poskočilo, pak mu nejspíš chcípnul motor, a za chvíli se to opakovalo znovu. Jednou, dvakrát, ještě jednou, a pak jsem to už nevydržel a několikrát dlouze, téměř výhrůžně zatroubil.

Bylo jasné, že to nepomůže, ba naopak. Řidičku za volantem to ještě víc vystresovalo, auto pak nervózně poskakovalo snad pětkrát za sebou, a ve výsledku jsme já i všichni ostatní za mnou čekali ještě o několik minut déle.

Vsadím se, že od volantů vozů za mnou zaznělo nevěřícné: "Proč ten pitomec troubí? Copak mu není jasné, že to nepomůže? Že se ta ženská nemůže rozjet?" Kdyby to šlo, klidným a vyrovnaným hlasem bych jim odpověděl: "Jistěže to vím. Ale nemůžu si pomoct, víte?"

Anebo před více než měsícem, když jsem volal svému operátorovi, a jakkoli jsem si vyslechl upozornění, že se všechny hovory nahrávají, tak jsem již za pár desítek vteřin hovoru se zákaznickou podporou hystericky hulákal:

"No to mi asi budete muset vysvětlit, proč mi už dvě hodiny nefunguje internet! Protože když jsem to naposledy zjišťoval, tak ještě platilo, že náš zákazník, náš pán! Aha?!"

A ještě než jsem stačil položit telefon, už jsem ťukal na Twitter, jak je skandální, že společnost XY nabízí mizerné služby a zaměstnává nekompetentní debily.

Některá slova jsem psal velkými písmeny a na konci věty použil tři vykřičníky.

Vlastně bylo velké štěstí, že internet opravdu nefungoval a trvalo skoro hodinu, než připojení zprovoznili, já si ten tweet ještě jednou přečetl a před publikováním ho stačil z telefonu bezpečně smazat.

Zkrátka se někdy chováme jako pitomci. A pokud skutečnými pitomci nejsme, obvykle se sami za sebe velmi záhy stydíme. Ale jak už bylo napsáno, nemůžeme s tím nic dělat.

Existuje dokonce tzv. Wheatonův zákon, který zní: "Don't be a dick!" Volně přeloženo: "Nechovej se jako pitomec." Herec a herní guru Wil Wheaton ho zformuloval na konferenci Penny Arcade Expo v Los Angeles v srpnu 2007, a to jako pravidlo při hraní on-line her.

Jednoduchá maxima byla později přijata jako jeden ze základních "internetových zákonů", zejména pro chování v on-line diskusích a na sociálních sítích. Můžete věci i lidi kritizovat, protože se vám nelíbí, můžete je dokonce nemít rádi, ale neměli byste se chovat jako pitomci. Někteří dokonce slaví i "den, kdy se nechováme jako pitomci", a to 29. července, což je datum Wheatonových narozenin.

Některá prostředí idiotskému chování nahrávají, ba ho přímo podporují. Internet je jedním z nich, protože nabízí anonymitu, aspoň zdánlivou, a taky pocit bezpečí, kdy jste schovaní za monitorem počítače nebo displejem telefonu, a nehrozí vám konfrontace z očí do očí.

Ale zákon lze stejně dobře rozšířit i do reálného světa. Jako pitomci se chováme za volantem auta, k obsluze v restauracích, k nebožákům za všemi možnými přepážkami, k zaměstnancům na zákaznických linkách, k podřízeným a kolegům… nebo prostě ke komukoli, kdo se naskytne. Otázka zní, proč to tak je.

Pitomec je nakažlivý

Jsme vychováváni k tomu být milí, zdvořilí a plní vzájemného pochopení. Takových lidí si ceníme a máme je rádi. Problém je v tom, že příroda a evoluce nás "naprogramovaly" jinak.

Být nepříjemný a hnusný, zkrátka "chovat se jak pitomec", je pro mozek důležitější zpráva, než když je někdo v našem okolí milý a zdvořilý. Celkem logicky, člověk s rozzlobeným výrazem představuje hrozbu. Šťastní a spokojení lidé naše podvědomí zajímají mnohem méně.

Psychologové a neurologové na britské Bangorské univerzitě udělali v roce 2008 zajímavý experiment. Jeho účastníkům ukazovali fotografie neznámých lidí. Lišili se pouze ve výrazu tváře. Někteří se tvářili rozzlobeně a naštvaně, jiní se naopak usmívali, případně působili neutrálně.

Výsledek? Respondenti si mnohem lépe pamatovali ty s negativním výrazem. Dokázali je přesněji popsat, prostě se jim mnohem víc vryli do paměti. A snímky pořízené magnetickou rezonancí navíc ukázaly, že pohled na ně vyvolal v mozku mnohem větší aktivitu než pohled na ty pozitivní nebo neutrální.

Že se ženy více a snadněji zamilovávají do "pitomců", je námětem mnoha ženských románů. Ale také seriózních studií. A možná to bude i pravda. Být "nice guy" je zoufale neatraktivní. Byť si tedy nemyslím, že by v úvodu zmíněná zaměstnankyně Českých drah při vzpomínce na mě romanticky vzdychala. Do paměti jsem se jí v tom větrném kalamitním dni však vryl, to asi ano.

Pitomci to mají celkově snazší. Když po tramvajových kolejích předjedete na nábřeží dlouhou stojící kolonu, abyste se těsně před semafory snažili vmáčknout do potřebného jízdního pruhu, to chce mít v sobě pořádný kus blbce s hroší kůží.

Ale nakonec vás vždycky někdo pustí a vy ušetříte čas. Takových příkladů najdeme v běžném životě bezpočet.

Chovat se jak pitomec je navíc nakažlivé. Stačí, když se objeví jeden, a je pouze otázkou času, kdy se − nejdřív váhavě a skoro neochotně, ovšem pak už poměrně svižně − začnou ukazovat další. S pitomci se navíc hrozně špatně bojuje.

V přímém střetu skoro vždy vyhrává pitomec, prostě proto, že se řídí svými idiotskými pravidly, zatímco normální člověk těmi běžnými lidskými. Jste bez šance. Anebo se na to musíte připravovat a trénovat. Robert Sutton, americký psycholog a profesor na Stanfordské univerzitě, o tom letos vydal úspěšnou knížku: Návod na přežití pitomců (The Asshole Survival Guide).

Držet sebe na uzdě

Ale pozor, bylo by ukvapené číst tento text tak, že já − jeho autor − jsem pitomec. Ne, tento text je o něčem jiném. O tom, že existuje velmi subtilní, skoro nepostřehnutelná hranice mezi tím, kdy jste milými a ohleduplnými lidmi, a kdy se najednou chováte jako pitomci. A že ji pod vlivem okolností lze celkem snadno čas od času překročit.

Od pitomců se lišíme tím, že si to nejen uvědomujeme (to oni často taky!), ale že nás to trápí. Možná i víc než ty, ke kterým se jako pitomci chováme. Protože když se střetnete s pitomcem, vždycky je tu šance mávnout nad ním rukou a prostě ho ignorovat. Když ho máte v sobě, byť dočasně, je to horší.

Snažíme se žít podle Wheatonova zákona, věřte. Držíme své vnitřní pitomce na uzdě a zkrátka. Ale někdy to prostě nevyjde. Děkujeme lepší části lidstva, že s námi i přesto všechno má trpělivost.