Vracím se z Beskyd, z nejvýchodnější části mého revíru, kde jsem byl zkontrolovat, jak probíhají práce na rekonstrukci vyhořelé chaty Libušín, již navrhl Dušan Jurkovič. Hrubá stavba repliky rychle roste, tesaři koncertují, někteří si pískají, dřevo voní. Představuji si, jak asi dopadnou nástěnné malby podle návrhů Mikoláše Alše, ale to se dozvím až za dva roky. Jedu tedy do metropole, abych mohl sepsat protokol. Hned na serpentinách do bečevského údolí začíná hustě pršet − a prší neustále: děsím se toho, že bude lít až do Prahy a dálnice sužovaná zúženími se promění v řeku, což některé borce jistě povzbudí k sešlápnutí plynu. V Olomouci to raději vezmu přes kopce na Hradec Králové. Dobrá volba, neboť v Moravské Třebové již slunce odstrčilo mračna. Pročištěný vzduch nabízí daleké výhledy i bez dalekohledu.

V Litomyšli zastavím, abych se občerstvil. Dělám to pokaždé, když tímhle umění a architektuře zaslíbeným městem projíždím, protože se to prostě vyplatí. Když se letos konala Smetanova výtvarná Litomyšl, proběhlo tady najednou 20 výstav. V desetitisícovém sídle! Na náměstí zakupuji pralinky a navštěvuji Galerii Miroslava Kubíka, abych se seznámil s výsledky česko-italského malířského sympozia. Za Česko vystavují: Vladimír Skrepl, Viktorie Valocká, Radim Langer. Za Itálii: Alessandra Draghi, Chiara Giorgetti, Virginia Dal Magro, Cristiano Rizzo. Pozoruhodný mix. Máloco potěší jako dobrý obraz, na výstavě jich visí spousta − však se do 11. listopadu můžete sami přesvědčit o jejich kvalitě. Vše je tu blízko.

Mířím do Mariánské ulice, kde má galerii Zdeněk Sklenář. Právě v Litomyšli jako galerista v 90. letech začínal − až poté otevřel svoji pražskou centrálu na Smetanově nábřeží, kterou mu totálně zničil před třemi lety výbuch plynu. Míjím půvabný dům od architektky Zdeňky Vydrové, názorně dokazující, jak může novostavba obohatit starou lokalitu a zhodnotit malinký pozemek. Hned vedle, přímo za zdí domku, je Sklenářův 1 ar(t): pravděpodobně nejmenší veřejný sochařský park na světě, v němž je na travnatém čtverci o desetimetrové straně studánka od sochaře Václava Ciglera, v jejím středu švestka a kousek od ní − u dřevěného plůtku − žulový balvan, na nějž si rád sedám. Už ani nevím, kolikrát jsem to od roku 2012, kdy tahle kompozice vznikla, udělal… Nicméně nyní jdu dál, protože mě čeká ještě jedna laskomina.

Zdeněk Sklenář v létě otevřel další uměleckou "zahrádku". Je to mladší sestra, ovšem navzdory tomu o pár metrů větší. Dostala opět sofistikovaný název 2 ar(t) a navrhl ji stejný autor: Josef Pleskot, mistr českého minimalismu, jehož tvorba se vyznačuje jednak dokonalým souzněním s místem, jednak pečlivou volbou výrazových prostředků. Pokládám ho za opravdového umělce mezi architekty.

2 ar(t) je ještě více zenový než prvotní parčík. Od ulice jej odděluje prostupný plůtek z ocelových tyčí, nijak nebránících ve výhledu. Člověk má chuť se jich dotknout a brnknout na ně. Což činím. Uprostřed se po třech schůdcích vstupuje na plochu opatřenou křemičitým pískem a šesticí betonových sloupků. Beru do rukou dřevěné hrábě opřené o boční cihlovou zeď a snažím se uhrabat písek, aby kolem sloupků byly nepřerušené kruhy. Je to těžké, ale natolik uklidňující, že přestávám vnímat čas, takže mi zavřou v "opravdové" galerii, kam jsem se chtěl původně zastavit. Nelituji. Zenová zahrádka má otevřeno nonstop a už se mi ani nechce věřit, že před několika měsíci tady bylo zoufalé zázemí pro garáže.

Otevřu si dřevěná vrátka, proklouznu do ulice Boženy Němcové, v máchadlu od architekta Aleše Buriana si opláchnu ruce − a pak už zase pokračuji v cestě na západ.