Chalupa, o níž budu vyprávět, ukazuje možnosti stavění v podmínkách chráněné krajinné oblasti. Odpovídá na osudovou otázku, jak se vyrovnávat s tolikrát diskutovaným krajinným rázem a přitom nerezignovat na principy současné progresivní architektury. Je totiž moderní a zároveň nepůsobí jako pěst na oko… Jako něco nepatřičného, bez čeho bychom se raději obešli.

Vychází důsledně z místa a také z mate­riálů s ním úzce spojených. Byla budována se zřetelem na minulost, s důrazem na přítomnost − a stejně tak s výhledem do budoucnosti, přičemž právě zohlednění těchto tří činitelů je klíčové při jakémkoliv stavebním vstupu do exponovaného prostředí. Stačí, chybí-li jedna složka, a vzniklé dílo bude kulhat.

Za oponou

Ocitám se v Jizerských horách, které mají svou zvláštní atmosféru, jež se zhušťuje zvláště v syrových podzimních dnech, kdy se může mrholení znenadání proměnit ve sněhovou vánici. Dnes je přesně takové počasí. Dole v údolí bylo skoro ještě sucho, ale jakmile jsme začali stoupat, obloha se zatáhla a na koruny vysokých stromů se snesly mlžnaté závoje. Cesta se klikatí a je pořád užší, asfalt přechází v šotolinu a úplně nahoře už naplno oceňuji výhodu terénního automobilu s velikými koly, který lesní cestou plnou kořenů, šutrů a vymletých koryt projede, jako by to byla hračka…

Vychutnávám si okamžiky, než dojedeme na místo určení, jsou svého druhu takovou předehrou před dalšími událostmi. Najednou se stromy rozestoupí jako opona. Zastavíme na louce a přicházíme ze severu k domu, z něhož je patrná jenom střecha pokrytá dřevěným šindelem. Vlastně se jedná o dvě sedlové, do sebe vkloubené střechy vytvářející mezi sebou krásné úžlabí: zdá se, že do sebe vstoupily jako dvě hory se 45stupňovými svahy: vůbec nepochybuji, že se po nich dá dobře sklouznout a že si tenhle zážitek děti nenechají ujít.

Střecha nad vchodem má hluboký přesah, takže nabízí ochranu, než si člověk otevře dveře a vstoupí do podkroví. Zjišťuji, že centrální část krovu je složená z povalů ze smrkové kulatiny. Danou konstrukci si architekt Stanislav Fiala poprvé vyzkoušel ve spolupráci se statikem Vítem Mlázovským na golfové klubovně v Alenině Lhotě a nyní ji ještě rozvinul do podoby jakési dynamické, vějířovité skladby: je to tak jednoduché, tak rafinovaně čisté, až člověk zapomíná mluvit.

Chalupa v Jizerských horách

◼ Autor: Stanislav Fiala
◼ Spoluautoři: Jiří Václavů, Vít Mlázovský, Jana Štefuráková
◼ Projekt: 2012
◼ Realizace: 2012–2016
◼ Zastavěná plocha: 245 m2
◼ Užitná plocha: 509 m2

Prostor získal díky archetypálním modelacím vznešenost, vznosnost i vlastní rytmus. Na rozlehlé půdě jsou podél dvou štítů pokoje pro hosty, v jednom je kulečník, a proudí do nich světlo vysokými okny, jež zvenčí od sebe pohledově dělí vertikální modřínové obklady. Hledíte přímo do korun − nyní již z velké části opadaných − javorů a vnímáte pomíjivost času.

Setkání s golemem

Středem domu prochází jádro, jemuž tady říkají golem. Jsou v něm uloženy různé užitečnosti, které zlepšují pohodlí, ale nepotřebujeme, aby byly vyloženě na očích. V podkroví se jedná kupříkladu o šatnu, koupelnu a saunu, přičemž jak z vany, tak z páry jsou výhledy do krajiny přes veliké trojúhelníkové okno.

Skrze jádro vede schodiště do hlavní obytné místnosti (takže má i funkci důležitého komunikačního uzlu), kde jej ze stran obklopují podivuhodné krby v hlínou omítnuté stěně se soustavou průduchů, které vzápětí po zapálení ohně vydávají příjemné teplo. Koukat se do ohně je určitě více osvěžující než sledování televize: ani jsem si nevšiml, kde vlastně je?! Další vyhřívání se uskutečňuje pomocí tepelného čerpadla, jež zajišťuje stabilizovanou teplotu se značnou setrvačností, což spolu s jižní orientací stavby a jejím částečným zapuštěním do svahu znamená, že není energeticky náročná. Potvrzuje to známou věc. Je-li dům správně umístěn, vyřeší se tím spousta problémů: už skoro před 500 lety o tom psal Andrea Palladio ve svých znamenitých, dodnes aktuálních architektonických knihách.

Všechno, co bylo použito, má svůj smysl. Použité materiály dokážou stárnout ušlechtile, protože vycházejí z přírody.

Součástí obývacího pokoje je také kuchyně či jídelna, navazuje na něj trojice ložnic. Z "obýváku" lze vystoupit přímo na terasu (nebo stačí jenom vysunout okna do stran a terasa vstoupí dovnitř), přičemž samotná terasa byla důmyslně vyřešena tak, aby se dala pomocí elektrických navijáků vyzdvihnout a podélně dům neprodyšně uzavřela − jako se to dělo na hradech u padacích mostů. Jsme tedy svědky naplnění principu bezprostřední otevřenosti vůči okolí, aniž bychom se však museli obávat, že se nadmíru vystavujeme na odiv.

Kámen a paměť

Vzhledem ke strmosti terénu, na němž vyrostla, chalupa obsahuje tři podlaží. Nejnižší přízemí je určeno pro úložné prostory a je v něm také místnost s technologickým zázemím. Pro budoucí osud domu bylo podstatné, že si zde investor zařídil profe­sionální truhlářskou dílnu: svým založením je to budovatel a konstruktér se sklonem nevyhýbat se manuální práci. Relaxuje, když brousí, řeže, hobluje, čepuje nebo frézuje. Takže spoustu dřevěných částí stavby připravoval sám, prkna na dubovou podlahu, obložení stěn, lavice v sauně, posuvné stěny, udělal si stoly. Na stavbě, která vyžadovala plné nasazení, strávil spoustu času, a proto je tak detailně dotažená. Se Stanislavem Fialou spolupracoval už v minulosti, takže jsou sehraní.

Stejně důležitou roli jako vydatné použití dřeva sehrálo v příběhu jizerskohorské chalupy uplatnění kamenů, z nichž byly postaveny 40centimetrové nosné zdi. Nemusely se přivážet, neboť dostatečné množství jich bylo na samotném pozemku, kde byly generacemi předchozích majitelů půdy vršeny do mohyl, aby nepřekážely v jejím už tak dost obtížném obdělávání. Stavba je soudržná. Přináší pocit bezpečí. Její výtvarná a konstrukční stránka spolu harmonizují. Nebylo nutné cokoliv předstírat, všechno, co bylo použito, má svůj smysl. Použité materiály dokážou stárnout ušlechtile, protože vycházejí z přírody.

Ocenění si vedle architekta a stavebníka zaslouží jizerskohorští ochránci přírody, kteří projekt "nezařízli": ukázali, že mají pochopení pro kvalitní architektonické počiny, jež obohacují poněkud monotónní škálu typologie založené na napodobování tradičních roubenek. Chalupa proto může sloužit coby příklad hodný následování. Posiluje charakter místa a jeho vzácnou identitu.

Architektura je to, co po nás zůstane nejviditelnější a přesáhne naši časem omezenou existenci. Když Woody Allen poslouchal hudbu Richarda Wagnera, míval nutkání obsadit Polsko. Když se potkám s podobnou stavbou, již právě opouštím, pociťuji touhu stavět. Nakonec to dopadne stejně jako vždycky: jen zapnu počítač a zkusím popsat, co jsem viděl a zažil. Terénní vůz se přehoupl přes hřeben, ale mrholení neustává. Nazítří už spadané listí pokryje jinovatka.