Brasília − město − sen je ojedinělý knižní počin, dílo Yvonny Fričové a jejího muže Pavla Friče. Nejde pouze o to, že ve svém nakladatelství Titanik vydali první knihu v češtině o hlavním městě Brazílie. Podstatné je, že je to publikace, jež snese srovnání se zahraniční konkurencí a v lecčems ji i předčí.

Fričovi na ní pracovali intenzivně několik let, a to nikoliv od stolu, ale opakovaně Brasílii navštěvovali a snažili se proniknout do její podstaty, pochopit příčiny její výjimečnosti, dostat se jí pod kůži. Yvonne Fričová jako editorka knihy dávala dohromady všechny možné informace, procházela prameny, hledala v archivech, seznamovala se s lidmi, kteří v této metropoli žili, vedla rozsáhlou korespondenci, aby získala jedinečné dokumenty nebo příspěvky.

Můžeme číst texty od spisovatelů (například Clarice Lispectorová), básníků (Nicolas Behr) či vědců (James Holston) stejně jako od legendárních architektů Lucia Costy a Oscara Niemeyera: to Costa vymyslel urbanismus města snů a Niemeyer, o jehož návštěvě v Praze v roce 1955 existuje archivní zápis (vůbec poprvé se ocitl v tzv. lidové demokracii), zase nakreslil všechny jeho významné budovy. Není opomenut ani statik Joaquin Maria Moreira Cardozo, bez jehož propočtů by většina budov oplývajících štíhlými betonovými pilotami či dlouhými rampami a klenbami asi zůstala jen na papíře. A dočteme se také o Robertu Burle Marxovi, pravděpodobně nejvýznamnějším "zahradníkovi" minulého století, který dokázal do paláců, divadel či muzeí přivést spolu s vodními plochami také tropické rostliny jako agáve, bromélie nebo dracény.

Kniha neopomíná ani české stopy, neboť předkové Juscelina Kubitscheka, prezidenta, jenž nové hlavní město největší země jihoamerického kontinentu vybojoval, prosadil a založil, přišli do Brazílie z jižních Čech. Už v 60. letech, krátce po založení Brasílie, o ní psal spisovatel Adolf Hoffmeister, kritik umění Jiří Kotalík či teoretik Felix Haas, jenž přiznává, že jej Niemeyerova architektura "hluboce dojala", protože dokazuje, že progresivní budovy nemusí být jen "svislé a vodorovné, pravoúhlé a holé". Už v polovině šesté dekády byla v Brasílii otevřena československá ambasáda, zásadní projekt socialistické exportní architektury.

Fričovi na knize pracovali několik let, a to nikoliv od stolu, ale opakovaně Brasílii navštěvovali.

Publikaci určují fotografie, které pořídil Pavel Frič. Jsou exkluzivní. Je totiž znát, že nebyly pořizovány během nahodilého víkendového pobytu, ale po pečlivém studiu tamní architektury: stavby fotograf představuje tak, že vyhmátne jejich podstatu a nespoléhá se na prvoplánový efekt. Díky tomu mají v sobě život a nepůsobí jako muzeální ikony. Důležitými vodiči poznání jsou archivní snímky dokládající ohromný entuziasmus při stavění, na němž se podílelo 70 tisíc dělníků, a zajímavým doplňkem se stávají komiksové pásy Lucie Lomové, humorně glosující peripetie z budování města.

I když se dá usuzovat, že kniha vznikla na základě okouzlení autorů neobyčejnou metropolí, není jednostranně zaměřená. Brasília má svoje problémy, jako se s nimi nutně potká každé město založené na zeleném lánu, o čemž se zmiňují Bruno Zevi, Kenneth Frampton nebo James Holston. Největším problémem se však paradoxně stává její výjimečnost. Jak připomíná Holston, území postavené podle prvotního plánu Lucia Costy je přísně chráněně na národní i světové (UNESCO) úrovni, a to vede k zakonzervování rozvoje a spoutání příznačné brazilské tvořivosti. Ať je to, jak chce, navždy bude platit, že se s její výstavbou začalo v roce 1957 − a v roce 1960 už proběhla slavnostní inaugurace. To je prostě zázrak, zvláště když si uvědomíme, že za poslední tři roky se v Česku postavilo 15 kilometrů dálnic…