Je to sice pohádka, ale obklopují ji silné příběhy těch, jichž se dotkla. Některé z nich jsou dramatické, ačkoliv autoři Čtyřlístku okolnosti jeho vzniku a úspěchu příliš dramaticky nelíčí. Problémy s minulým režimem? Ano, pár jsme jich zažili, říkají manželé Němečkovi, ale nic fatálního. Potíže s konkurencí? Jistě, chvílemi to bylo náročné, zvlášť po revoluci, ale zvládli jsme to. Únava z padesáti let práce? O té snad ani nemluvme, když zdraví slouží… A my se máme rádi!

Zvířecí hrdinové, jejichž podobu si dnes dokážou vybavit příslušníci přinejmenším tří generací, přičemž ta nejmladší se s nimi setkává díky řadě nových formátů − v kině, na internetu, prostřednictvím hraček i her − se posledními pěti dekádami pohybují s lehkostí, jaká se člověku s ohledem na žánr může zdát samozřejmá. Komu by vadil dětský časopis, v němž Fifinka vyvařuje, Myšpulín vymýšlí, Bobík zatíná svaly a Pinďa připomíná zásady osobní bezpečnosti? A není jejich dnešní úspěch s ohledem na letité postavení "podpultovky" skoro automatický?

Terapie Čtyřlístkem

Celé prázdniny mezi první a druhou třídou jsem strávil v liberecké nemocnici. Zánět mozkových blan. Druhé patro, výhled do zaplivaného dvora, zlá vrchní sestra, lumbální punkce, kapačky. Penicilinová injekce každé ráno, uklízečka mě burcuje v šest. Bez návštěv. Na pokoji s dospělými, na schodech a ve spárách mezi dlaždičkami švábi, na záchodě kuličky rtuti z rozbitého teploměru. Vedle v pokoji blouznící paní, řve celé noci. Manžel jí rozštípl hlavu sekerou. Jinde pro mě postel neměli. Ta hromada Čtyřlístků v koutě pro mě znamenala VŠECHNO.
Matěj Rak, hudebník a pedagog

Historie obdobně zaměřených titulů v někdejším Československu ukazuje, že jedno ani druhé zcela samozřejmé není. Čtyřlístek byl a je médiem ukotveným v čase, jehož velká přednost − schopnost obracet se k dětem bez postranních úmyslů a bavit se s nimi jako s rovnými − vyplynula z práce předchozích generací.

Děti nejsou neschopní dospělí

"Fenomén je nadužívané slovo, ale myslím, že v případě Čtyřlístku sedí," říká jeho někdejší čtenářka Lucie Kopečná, jejíž dětství v 80. letech časopis zarámoval poněkud melancholickým způsobem.

"Mívali jsme doma neustále doplňovanou hromadu výtisků, a dokud jsme byli rodina, četli jsme je všichni. Pak se nám, jak už se to někdy stává, domácnost rozpadla. Když mi bylo 21 let, máma po mně chtěla pomoct v záležitosti s alimenty. Jít proti tátovi mi bylo proti srsti. Ale vyhověla jsem jí. Jako poděkování mi věnovala figurku Myšpulína se slovy 'měla jsi ho přece vždycky ráda'. Koukala jsem na ni jako zjara, ale pak mi to došlo: byla to pro ni připomínka starých časů, které si možná přála vrátit," vzpomíná Kopečná.

Toto "národní komiksové dědictví", které během let sehrálo v osobním životě čtenářů řadu zajímavých úloh, se hodí letmo prozkoumat přinejmenším ze dvou úhlů: historického a popkulturního. Pro první záměr je užitečná publikace s názvem Česky psané časopisy pro děti (1850−1989), jejímž autorem je Štefan Švec.

Způsob, jakým se společnost v minulosti obracela k dětem, je dobrým nástrojem, jak ocenit roli Čtyřlístku v období, kdy dětem z časopisů "nehrozila" jen zábava, ale také poučení. Dnešní koncept dětství je výsledkem procesu srovnatelného s jinými druhy emancipace, o nichž by dokázali hodiny mluvit antropologové i sociologové.

Hrdinové na švu dob

Pokud jde o vstřícné postoje k dětskému světu, Čtyřlístek vkročil na scénu v ideální chvíli. Květen roku 1969, kdy vyšlo první číslo, přinesl vzácnou kombinaci okolností, což ostatně Němečkovi v rozhovorech zmiňují. Jejich nápad poháněl příznivý vítr poloviny 60. let, kdy na děti ze stránek knih a časopisů nehartusili bubáci s politickou agitkou. Tato situace byla v kontextu předchozích tří dekád vzácná − svobodomyslný tón tvorby z poloviny 30. let, na nějž se díky autorům typu Jaroslava Foglara "dalo spolehnout", přerušila druhá světová válka.

Mezi časopisy, které kvůli ní musely skončit, patřil například Foglarův Mladý hlasatel, jenž do roku 1941, kdy ho zastavili nacisté, dosáhl nákladu 200 tisíc výtisků týdně − tuto metu Čtyřlístek překonal v 80. letech, ovšem nikoliv jako týdeník. V Mladém hlasateli se navíc poprvé objevily komiksové postavičky Mickeyho Mouse nebo Kačera Donalda (komiksy vydával i katolický časopis Anděl strážný). Národní časopisecká produkce − pokud přežila nástup nacistů − přešla pod protektorátní Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.

Tři stateční

Období mezi koncem války a komunistickým pučem z roku 1948 přineslo dětem krátkou úlevu, ale po převratu začaly časopisy meldovat nový druh politických informací, tentokrát o sovětském lidu. Časopis Pionýr: Škola a svět se nezalekl žádného tématu − přinesl například reportáž o procesu s Miladou Horákovou.

Na sklonku 50. a v polovině 60. let došlo k další oblevě, ale ani ta neměla dlouhého trvání. Hledat umělé paralely mezi autorem Rychlých šípů Jaroslavem Foglarem a komiksem manželů Němečkových je nejspíš zbytečné, s výjimkou jedné poznámky: Čtyřlístek byl časopisem, který děti považoval za partnery k hovoru. Tato tradice je "foglarovská", ačkoliv u Němečkových je jistě důsledkem jejich dobrosrdečné nátury.

S normalizací začalo v dětských časopisech znova docházet k obsahovým změnám, které se však vznikajícího Čtyřlístku nedotkly. Redakce zařazovaly stranické materiály, zadání se nevyhýbala ani komiksům: Pionýrská stezka přinesla seriál na motivy 30 případů majora Zemana. Ústupky musel udělat i jiný legendární titul pro mládež, jenž vychází dodnes: ABC mladých techniků a přírodovědců. Ten v roce 1970 otiskl francouzský komiks oslavující V. I. Lenina a Velkou revoluci. Čtyřlístek ovšem nic. Bobík nezašel na jedinou spartakiádu. Jak je to možné?

Dejte nám pokoj, děkujeme

Jaroslav a Lucie Němečkovi v této oblasti podrobnostmi poněkud šetří, ale v rozhovorech zmiňují případ, kdy se jim podařilo vyhnout nepříjemnému angažmá zásahem jejich tehdejší spolupracovnice Ljuby Štíplové. Ta údajně soudruhy upozornila, že "prasátko by v prvomájovém průvodu mohlo působit poněkud nepatřičně".

Zdali si s podobně nekonfliktními opatřeními skutečně vystačili až do roku 1989, vědí jen Němečkovi, ovšem jejich nápad si během rekordně krátké doby našel cestu k obrovskému množství dětí. Některé dokonce přes půl planety informoval o dění v socialistickém Československu:

"V Austrálii 70. let byl Čtyřlístek jedním ze způsobů, jak tuhle zemi poznávat," vybavuje si Čech s australskými kořeny Paul Kučera. "Vedle mého oblíbeného seriálu 'Bořek má psa' a učebnice češtiny byl škvírkou do země hodných pionýrů, táborů a podobně," uvádí.

Zatímco u dospělých se šance uniknout prostřednictvím nějakého média do jiného světa označuje slovem "eskapismus", u dětí ji nejspíš můžeme nazvat "darem svatého pokoje". Děti neutíkají − chtějí být tam, kde jsou: uprostřed věcí, které je zajímají. Čili jedno z tajemství Čtyřlístku? Svátek od mudrování.

Myslet si, že dnešní pohádky jsou od vlivů, které žánr formovaly v minulosti, osvobozené, by však bylo naivní. Dospělí se vlivu na dětskou fantazii nevzdávají. Pro přehled bizarních výchovných cílů, k nimž se někdy upínají, stačí přepnout na jeden z dětských televizních kanálů. Shrňme si vybrané náměty:

Tygřík Daniel. Nic nezažívá. Je doma nebo ve školce. Jeden díl mu vysvětlí, v jakém pořadí se má ráno vyčurat a vyčistit si zuby, další ho naučí půjčovat si bez řevu hračky. Džinky Shimmer a Shine. Dvě afektovaná strašidla, která milují třpytky, ale že jsou to hrdinky ženy, vše je v pořádku. Show s názvem Teď už to víte − opička a plyšový kluk, kteří dětem vysvětlují, že mají dospělým klást otázky. Gombby a jeho zelený ostrov. Ve středu pohádky se ozývá song bez rytmu a rýmu "toto je píseň / recyklační". Batolata se učí rozlišovat plast a plech. Takže… Kdo si s Myšpulínem vyrazí na Krumburk?

Strach a komiks v Saigonu

Vyskytuje-li se nějaký jev ve veřejném prostoru dostatečně dlouho −, a 50 let je v tomto ohledu nadlimitní čas − není překvapivé, že se na něj začnou scházet svojské reakce. Zvlášť, je-li od počátku obklopený aurou dobrého úmyslu.

"My jsme rádi, že si Čtyřlístek žije vlastním životem," říkají léta v různých variacích Němečkovi, což je od nich nejen státnické, ale též moudré. Dokud bude sarkastické dospělé bavit přivádět Bobíka a Fifinku do nepřístojných situací, jejich legenda nevybledne.

Jednou z výtvarně nejzajímavějších reakcí na tento fenomén byl komiks A Saigon Tribute autorů Štěpána Kopřivy a Adolfa Lachmana, uveřejněný před lety v parodickém sborníku s názvem Dětem vstup zakázán, jenž odkazoval na Čtyřlístek s názvem Dětem vstup volný. Čtveřice hrdinů se v něm podívala do Vietnamu, aby si užila něco střelby i bombardování.

"Pro mě byl komiks reakcí na zkušenosti z puberty. V 90. letech nás zasáhl příval zahraniční produkce, zejména amerických akčních filmů, jimž se prakticky nedalo uniknout," říká výtvarník Lachman, který se s úspěchem věnuje počítačové grafice. "Nechtěl jsem zesměšňovat Čtyřlístek, protože mi dal dětství, ale propojení českého prostředí a jiného kulturního vlivu bylo jako téma relevantní. Nejsem si jistý, jestli bych teď volil stejné prostředky, ale za komiksem si stojím. Situaci vnímám i jako výtvarník − když vaše práce ustojí parodování, je to doklad, že ji lidé vnímají," říká Adolf Lachman.

Jinou metodu práce s klasickou látkou zvolil dlouholetý fanoušek Čtyřlístku ze Zlína Pavel Tomšů, "ajťák" a zakladatel satirického webu Strach.cz. Již po léta pracuje s původními, digitalizovanými stripy, do nichž vkládá postřehy k aktuálnímu dění. Ty si získaly značnou oblibu nejen na webu, ale také na sociálních sítích. Dospělácký humor si však našel cestu i do sešitů Čtyřlístku určených dětem.

V roce 2016 vypukl "skandál" kolem vtípku kreslíře Bohumila Fencla, jenž do seriálu Binky kontra T-Max propašoval dvě sexuální scény. Když se na to přišlo, své počínání s lítostí označil za klukovinu, ale nakladatelství s ním okamžitě rozvázalo spolupráci. Ankety mezi čtenáři sice ukázaly, že takový trest si podle nich Fencl nezasloužil, ale s ohledem na "prostředí odstíněné od dospěláků", které Němečkovi po léta strážili, byla jejich reakce pochopitelná. Největší množství variací na čtyřlístkové téma se však dodnes dá najít na internetu.

"Internet je fenomenálním prostředím, jeho inteligence dokáže posouvat tvorbu nečekaným směrem," uzavírá téma parafrází Adolf Lachman. "Člověk za ně může být rád."