Viděl jsem předvolební klipy a padl na mě smutek. Nejenom nad úrovní jejich zpracování, která je často nízká a dopředu počítá s tím, že na ně stejně nebude skoro nikdo koukat. Větší problém je s obsahem. Když vidíte koncentrovaně v jednom bloku tolik otevřené nenávisti, strachu a nedomyšlených řešení, chce se vám opít do němoty, emigrovat nebo obojí najednou.

Česká politika se po dlouhém období vyprázdněných frází přehoupla do fáze úderných sloganů, jejichž společným znakem je, že nenabízejí žádnou budoucnost, jenom radikální přístup k přítomnosti. Je jednodušší spočítat, co všechno kandidujícím stranám vadí, než najít v jejich klipech optimismus, vizi a kvalifikaci pro řízení státu. Sebevědomí si pletou s klackovstvím, suverenitu s koncentrákem. Vědí přesně, co by měli dělat ostatní, ale běda, kdyby někdo zpochybnil, co chystají ony.

V zemi, která je relativně bohatá, spokojená a bezpečná, už nějakou dobu kvetou konspirace, zlost a volání po vládě tvrdé ruky. Demokracie a svoboda slova v sobě mají zakódováno, že jsou největším nebezpečím samy pro sebe − kandidovat a hlásat nehoráznosti může každý magor, který je chce zničit.

Dejte to dohromady s potížemi pochopit psaný text a význam sdělení, kterými trpí nemalá část populace, a na problémy je zaděláno. Najednou se zahazují desítky let práce, nic nám není dost dobré, dříve příčetné osobnosti v honbě za politickými body blbnou a zpochybňují se základní hodnoty moderní společnosti.

Pro mnohé je receptem na problémy obnovit ploty, hranice, pohraničníky vybavené ostrými náboji a samostatně útočící psy. Teskně se vzpomíná na doby, kdy měli všichni stejně a všechno bylo přece jednoduché, protože se to prostě nařídilo.