Co to obnáší být architektem roku? "Je to čestný titul udělovaný každoročně osobnosti, která vynikla nebo dlouhodobě vyniká v oblasti architektury a která se významně podílí na jejím dobrém jménu," vysvětloval v roce 2013 jeden ze zakladatelů ocenění Zdeněk Fránek. Architektkou roku 2017 se stala Kateřina Šedá, která však architektkou není. Nikdy nenavrhla dům, nikdy architekturu nevytvářela, neučila, nepsala o ní, pročež v této oblasti ani nemohla vyniknout. To zvládla jinde. Je to umělkyně. Vystudovala Akademii výtvarných umění, ale nedělá sochy nebo obrazy nebo instalace nebo videoart: věnuje se především projektům, v jejichž rámci dává do pohybu celé skupiny lidí. Prý se tomu říká sociální architektura, mně to však spíše připomíná sociální inženýrství konané ve jménu jakéhosi nadšeného kolektivismu. Možná bychom mohli také hovořit o aktivismu svého druhu, velmi měkkém, neboť probíhajícím v bezpečných − institucionálních − mezích. Každý projekt vždycky pečlivě zdokumentuje a vydá o něm knihu nebo uspořádá výstavu. Má energie na rozdávání!

Jenže proč by tedy měla být architektkou roku právě ona, když ani nevynikla v oblasti architektury, ani se nepodílí na jejím dobrém jménu? Ptal jsem se na to některých architektů. Nechápali to. Považovali to za nemístný vtip. Něco na tom je. Zvláště když vezmeme v úvahu, že si architektonická obec pořád stěžuje, že veřejnost ještě není schopna plně docenit, čím je profese architekta důležitá a nezastupitelná. Načež se její představitelé sdružení v pětičlenné jury rozhodnou způsobem, že se oborové kontury ještě více znejasní. Porota pracovala ve složení Adam Gebrian, Regina Loukotová, Antonín Novák, Josef Pleskot, Marcela Steinbachová. Josef Pleskot volbu komentoval takto: "To, co dělá Kateřina Šedá, není architektura. Kateřina se zabývá vztahy mezi lidmi a to je to, z čeho architektura vyrůstá. Je to nesmírně důležitá činnost a architektky a architekti by ji měli znát."