Předložka "u" znamená, že nejste "v", ale poblíž. Že se něco děje či je blízko vás, ale vy sami jste mimo, pozorujete, neúčastníte se. Podobně se mi zdá, že se bude brzy formovat skupina "u EU". Když si to vyslovíte nahlas, zjistíte, že to i celkem roztomile zní. Zvukomalebností to však končí.

Pokud se tato země politicky neprobudí, brzy vystoupíme z vlaku, který na nás jede příliš vysokou rychlostí. Je to ale zároveň rychlost, kterou některé sousední země zvládají a zvládat chtějí − naopak v integraci vidí klíč k posílení suverenity. Této ekonomice by bylo lépe s eurem, které jsme mohli mít již ve stejnou dobu jako Slovensko, ale politická nevole zbrzdila tuto ekonomickou logiku. Mohli jsme si ušetřit nervy kolem pohybů koruny, její fixace, dohadů, kdy dojde k uvolnění kurzu ze strany ČNB atd. Firmy si mohly ušetřit stovky vrásek a miliardy na poplatcích za tance kolem kurzů, různá zajištění atd. Jenže my svou měnu integrovat nechceme, byť by to pro nás bylo z mnoha hledisek výhodné.

Zkrátka politicky si šlapeme po ekonomickém štěstí. Jsme skoro obklopeni eurozónou, notabene ekonomicky úspěšnými zeměmi, přesto nejsme "v", ale "u". Jsme ekonomika u eurozóny. Na ní závislá, od ní odvozující své chování, nicméně k ní nepatřící.

Na jihu Evropy dochází k masivní migrační vlně. Země EU se rozhodly řešit tuto věc tak, že se o problém podělí rovným dílem, my jsme řekli ne. Přitom jsme nepřišli s žádným jiným funkčním řešením. Bylo hravě v naší moci přijmout pár set uprchlíků. Ale my jsme řekli ne. Mohli jsme pomoct Řecku, ale my jsme řekli ne. Zkrátka měli jsme mnoho příležitostí ukázat, že i my dokážeme pomoci, že i my dokážeme být užitečným článkem vyjednávacího stolu, od kterého pochází myšlenky a návrhy možných řešení. Mohli jsme dokázat, že k EU nepřistupujeme jako žebráci s nataženou rukou, kteří jen berou a tváří se u toho kysele.

V Irsku se oslavoval den, kdy se z Irska stal čistý přispěvatel do rozpočtu EU a Irové už nemuseli být ti "vzadu, na které ostatní přispívají", ale mohli se konečně stát těmi, kteří stojí hrdě, od nikoho nic nechtějí, naopak sami mohou přispět. Celkem živě si dokážu představit, jak by taková "oslava" vypadala u nás.

Ne, EU tu skutečně nebyla vynalezena od toho, aby obsazovala a utlačovala Českou republiku a brala jí suverenitu, což je dojem, který často získávám od našich politiků. Naopak, EU je jediná možnost pro Evropu, jak jet dál a ve světě něco znamenat, a to platí zejména (!) pro středně velké země, jakou je i ČR. (Donekonečna opakuji, že ČR není malá země, ale země střední velikosti. Co by potom mělo říkat třeba Dánsko, Finsko nebo Irsko?) Český občan má mnohem větší váhu hlasu než Němec nebo Francouz. Dvakrát tak větší, abych byl přesný. Jestli něco dává menším zemím mnohem větší váhu než mají, je to právě EU. Stačí, aby se sešlo několik zemí naší velikosti a přehlasují mnohem lidnatější (a ekonomicky mnohem silnější) Německo.

O novou myšlenku Evropy se pokouší i Macron, jeho nedávný projev byl nezvykle konkrétní a odvážný. Buď budeme problémy řešit společně, ekonomií počínaje, migrací konče. Nebo každý po svém. Jenže tyto problémy jsou nad síly jednotlivých zemí. Třeba boj s terorismem bude snadnější, pokud na něm budou bezpečnostní složky spolupracovat. S digitalizací proměněnou společností se také musíme vypořádat dohromady. Vím, že se u nás rozmáhá rčení bližší košile než kabát − ale na počasí, které nás čeká, je košile málo. Tady je potřeba právě ten kabát, a klidně společný.

To rčení má ale také jednu další dimenzi: kabát je mnohem cennější než košile, ale kvůli tomu, že nám je košile blíž, si neuvědomujeme, že to, co potřebujeme − a to, co má cenu −, je právě ten kabát, na který kvůli zahleděnosti do košile, často nedohlédneme.

Zemí, které budou "u EU", ale nebudou "in", bude více, nebudeme sami, už teď je v limbu "u" ztracena Velká Británie. Pak teprve bude platit, že Brusel nám bude diktovat (obchodní) podmínky, které my budeme muset přijmout, aniž bychom se na rozhodování podíleli.

A až se našich dětí někdo zeptá, v jakém jsou bloku, odpovědí: "My jsme u EU!"