Ve věku pětadevadesáti let v noci na pondělí zemřel František Listopad, významný český básník, esejista, překladatel, režisér a otec šesti dětí.

Od 50. let žil v Portugalsku. Byl autorem nepominutelných básnických sbírek jako Sláva uřknutí, Jarmark či Nástroje paměti. Po sametové revoluci získal Cenu Jaroslava Seiferta, z rukou Václava Havla převzal medaili Za zásluhy a jiné vyznamenání získal od portugalského prezidenta Cavaka Silvy.

Verše psal někdy podivuhodně filmového střihu: Jen sklo si vzpomíná. Jen staré křeslo. / Přehozen oděv a tráva pod ním roste. / V dálce míč hraje si. Vlk zpívá. / A vlak. A slupky v prstech loupají se.

O Listopadově úmrtí informovalo české velvyslanectví v Lisabonu. Přes svůj dlouhodobý pobyt v zahraničí Listopad zůstal pevnou součástí českého písemnictví, uvedlo velvyslanectví. "Myslím, že jsem básník ve všem všudy, co dělám, ale verš, báseň píši jen česky," říkal autor.

Ve starším rozhovoru vysvětloval, že se mu po Česku nikdy nepřestalo stýskat. "Já jsem v noci – když portugalské děti spaly, žena spala, Portugalsko spalo – dýchal tak trochu ty české věci rytmem českého verše, českého slova. Česká slova jsou náboj pro někoho, kdo má stesk. Stýskalo se mi po tom, co jsem skutečně nemohl nalézt v Portugalsku," líčil a vyprávěl, že v Portugalsku dlouho žádní Češi nežili, pročež neměl s kým mluvit.

"Psal jsem česky pro nikoho, řekl bych do šuplíku, ale já neměl šuplík," konstatoval Listopad.

Narodil se v listopadu 1921 jako Jiří Synek. Umělecké příjmení si vybral dle měsíce narození, v portugalštině později používal křestní jméno Jorge. "Jiří Listopad je příliš poetické, příliš lyrické, příliš navoněné. František je jméno, které má co dělat s pozemskou hroudou," vysvětloval.

Listopad byl z generace narozené začátkem 20. let, věkově příbuzný například Ivanu Divišovi či Vratislavu Effenbergerovi. Publikovat začal roku 1939, tedy ve svém maturitním roce.

Jeho matka zemřela, když mu bylo jedenáct. Otec, prvorepublikový nakladatel Adolf Synek, pak zemřel v koncentračním táboře, kam byla poslána též Listopadova sestra.

Také začínající básník během druhé světové války obdržel obsílku, jež znamenala povinný nástup do transportu, a tedy jistou smrt. František Listopad však příkazu neuposlechl a začal se skrývat. Později se coby člen skupiny Za svobodu podílel na odboji.

Organizace Post Bellum před několika lety upozornila na nešťastný důsledek Listopadova rozhodnutí ukradnout za protektorátu razítko poštovního úředníka. Kvůli tomu si gestapo přišlo pro muže, jenž tehdy Listopada skrýval. Po mučení nakonec dotyčný prošel koncentračními tábory, Listopadovi prý vinu do konce života neodpustil.

Básník v reakci přiznal, že se událost skutečně odehrála, upozorňoval ale, že realita tehdy byla složitější, jak řekl roku 2011 serveru iDnes.cz.

František Listopad se koncentračním táborům vyhnul. Se zbraní v ruce 9. května 1945 pronikl do německé redakce Prager Tagblattu v Panské ulici, kde spolu s dalšími založil nejprve noviny a později vydavatelství Mladá fronta.

Prvních poválečných svobodných novin v Československu prý na ulici během několika hodin prodal sto padesát tisíc výtisků.

Během tří poválečných let stihl vystudovat estetiku a literární vědu, vést kulturní rubriku deníku Mladá fronta a ještě vydat čtyři básnické sbírky. Vyznačoval se v nich až existenciální stručností: Ztichnou, když četník kolem chodí / a potraviny zdaňuje. / Jedna z nich v třesu: Pane vrchní... / Slzy jí tečou jak záchůdek, psal například.

Listopad tehdy patřil k volné básnické skupině takzvaného dynamoarchismu, jež se sdružila právě okolo deníku Mladá fronta a zdůrazňovala tvůrčí prvek a dynamičnost kultury.

Jinak, než tehdy bylo zvykem, Listopad básnil například o revoluci: V roztrhané Evropě blázní prameny kočky / studenti města neštovic a tak dále / přemýšlí vlastně co se to dělo / že už se neslaví růžové boží tělo, že válečná zpráva Hitler a hlad / a jako vařený špenát / bublá revoluce-kolohnát.

Roku 1947 František Listopad odjel jako dopisovatel Mladé fronty do Paříže, kde začal spolupracovat na česko-francouzském týdeníku. Po únorovém převratu se do Československa krátce vrátil, když ale viděl, jak se změnily pořádky, na zfalšovanou výjezdní doložku uprchl zpět do Paříže a tam již zůstal.

"Třebaže počátek emigrace nebyl nijak lehký, nezapřel v každodennosti i svých gestech skutečného básníka. Když mu imigrační úředníci nabízeli příděly čokolády a kakaa, trval k jejich nelíčenému údivu na tom, že potřebuje pouze župan," napsaly o něm později Hospodářské noviny.

Listopad chvíli pracoval jako režisér ve francouzské televizi, nakonec roku 1959, tedy ve svých osmatřiceti letech, zamířil za svou tehdejší ženou do Portugalska – nejprve do Porta a později do Lisabonu. Zažil ještě poslední roky autoritářského režimu ministerského předsedy Antónia Salazara. Působil jako profesor slavistiky na technické univerzitě v Lisabonu, později coby ředitel tamního Institutu politických a sociálních věd.

V 80. letech byl šéfem portugalské Vysoké divadelní a filmové školy, například za televizní režii loutkové opery Conde de Alemanha v té době obdržel cenu Prix d’Italia. V roce 1984 se na tři roky stal ředitelem lisabonského Národního divadla, kde později zůstal jako dramaturg a šéf tamního experimentálního studia.

Ke konci života Listopad odhadoval, že dohromady režíroval okolo pětašedesáti divadelních inscenací a 150 dramatických televizních pořadů.

Po sametové revoluci František Listopad doprovázel portugalského prezidenta Mária Soarese při jeho rychlé návštěvě Prahy. Později jeden semestr vyučoval v Brně, kde se studenty JAMU nastudoval svou hru Jak Kryštof Kolumbus chtěl přejít na protější chodník. Z této Listopadovy návštěvy roku 1992 vznikl zhruba půlhodinový dokumentární film.

Tři roky nato Listopad v brněnském Divadle Husa na provázku režíroval ještě hru Vzhůru do pekla – záznam této inscenace je dodnes uložen v knihovně Centra experimentálního divadla.

Po celou dobu, kdy v Československu trval komunistický režim, František Listopad publikoval v exilových časopisech. Debutoval esejem Tristan aneb Zrada vzdělanců, který vyšel již roku 1954 s ilustracemi výtvarnice Toyen. Později své verše a texty tiskl například v pařížském Svědectví, v portugalštině přispíval do tamních deníků i časopisů.

"Při svých imaginárních cestách se vrací do Čech, v jakési skryté nostalgii zaměňuje Vltavu se Seinou, v básních tu a tam zablikají česká města, jména, přátelé, do veršů se mu 'prolamuje' to, co si pamatuje z dětství," psaly o Listopadově tvorbě z tohoto období Hospodářské noviny.

Jeho texty z let 1943 až 1981 shrnul první svaz Listopadových sebraných spisů, jež vydalo nakladatelství Dauphin. Okolo roku 2000 režisér Jan Němec o Listopadovi natočil dokumentární film pro Českou televizi.

Roku 2007 František Listopad získal Cenu Jaroslava Seiferta za sbírku Rosa definitiva, jež vyšla v nakladatelství Cherm a ve které se mimo jiné vyrovnával se stárnutím a úbytkem sil.

"Seifertovská krása se na mě rozsypala a mám z toho radost a zůstane to ve mně. Pokud něco zůstane v člověku až do konce, tak je to tato příležitost být tady," děkoval za cenu František Listopad.