Ve věku 90 let ve středu v pražské nemocnici zemřela oceňovaná cembalistka a hudební pedagožka Zuzana Růžičková. Odešla po krátké vážné nemoci, jak oznámil Aleš Březina z Nadačního fondu Viktora Kalabise. Růžičková byla manželkou skladatele Kalabise.

Proslavila se zejména provedením děl Johanna Sebastiana Bacha. Na 35 desek natočila jeho kompletní dílo jako první na světě. Záznam z let 1965 až 1975 byl oslavován pro svůj rozsah, mistrovství a originalitu.

"Tvorba Johanna Sebastiana Bacha pro mě byla, je a stále bude hudbou, která přináší řád. Za války jsem byla v koncentračních táborech, a když jsem přijela, na tohoto skladatele jsem se upnula. Moc mi to pomohlo," řekla Růžičková loni na podzim při křtu reedice svých nahrávek.

Interpretační záběr Růžičkové sahal od baroka až po současné skladatele.

V letech 1979 až 1990 byla Růžičková sólistkou České filharmonie. Získala mnoho ocenění: například roku 2003 dostala od prezidenta medaili Za zásluhy II. stupně či francouzský titul Rytíře umění a literatury.

Přestože na hudební scéně zaznamenávala úspěchy už od 50. let, za komunistické totality měla kvůli hře na cembalo problémy. Bylo jí vyčítáno, že v cembalu propaguje "feudální a religiózní" nástroj.

Jako průkopnice tedy Růžičková zpočátku musela přesvědčovat pořadatele koncertů a publikum, že cembalo je rovnoprávný nástroj. Hrávala proto tehdy dokonce v jednom koncertu stejné skladby nejprve na klavír a pak na cembalo.

Cembalo je podobně jako klavír klávesový nástroj. Tóny ale cembalo vytváří trsáním trnu či háčku o strunu, kdežto klavír úderem kladívka do struny. Cembalo je starším nástrojem než klavír, jeho počátky sahají zřejmě až do středověku.

Zuzana Růžičková se narodila 14. ledna 1927 v Plzni, na klavír začala hrát až v devíti letech. Když vypukla druhá světová válka, kvůli židovskému původu byla vyhozena z primy gymnázia. V lednu 1942 ji s rodinou deportovali do Terezína – zde se dostala do kontaktu i s dalšími vězněnými hudebníky – a pak do Osvětimi a Bergen-Belsenu.

Nakonec měla štěstí a přežila. Domů se ale Růžičková vrátila s hrůznými zážitky a pocitem, že nic na světě nemá smysl.

Po válce studovala hudbu. "Už jako dítě jsem strašně tíhla k Bachovi, díky tomu jsem se dostala k cembalu, protože pro tento nástroj Bach komponoval," uvedla Růžičková před lety. V letech 1947 až 1951 studovala na pražské Akademii múzických umění a posléze v Paříži.

V roce 1956 Růžičková vyhrála soutěž v Mnichově a zahájila svou úspěšnou kariéru trvající několik desetiletí.

S houslistou Josefem Sukem procestovala celou Evropu, Japonsko, Thajsko, Austrálii, USA a Kanadu. Hostovala na festivalech.

Růžičková, která byla v letech 1979 až 1990 sólistkou České filharmonie, hru na klavír a cembalo také vyučovala. Až v polovině 80. let se jí ale na AMU podařilo prosadit cembalo jako plnoprávný hlavní studijní obor. A teprve v roce 1990 se stala profesorkou.

Působila také na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, vedla mistrovské kurzy po Evropě, například v Curychu, Stuttgartu či v Sofii, ale také v dalekém Tokiu.

V roce 1994 jí Hamburk udělil Zemskou medaili za umění a vědy, v roce 2011 zase v Cáchách převzala Cenu Karla IV. "Moc jsem se musela odhodlávat, abych do Německa vůbec jela. Bála jsem se, že bych mohla potkat někoho ze svých trýznitelů, ale přes Bacha se mi to podařilo překonat," vzpomínala Růžičková.

Hudebnice získala řadu dalších ocenění: čtyřikrát například prestižní pařížskou cenu Grand Prix du Disque Académie Charles Cros. V roce 2003 jí byl udělen francouzský titul Rytíře umění a literatury a od českého prezidenta převzala medaili Za zásluhy, letos v lednu pak dostala zcela nové ocenění Classic Prague Award a v únoru ji ministr kultury Daniel Herman za KDU-ČSL jmenoval Dámou české kultury.

Manželem Růžičkové byl skladatel a muzikolog Viktor Kalabis, který zemřel v roce 2006 v 83 letech. Kalabis, v letech 1991 až 2003 předseda Nadace Bohuslava Martinů, pro svoji choť také komponoval.

V roce 2004 Růžičková spolu s publicistkou Marií Kulijevičovou představila vzpomínkovou knihu s názvem Královna cembala. "Svým osobním projevem navenek šetří, je neproniknutelná. Patří k ní vysoký intelekt, obsáhlé poznání, oduševnělé zvládnutí energie a dokonalá nástrojová technika," uvedla Kulijevičová.

Ještě před několika dny byl s Růžičkovou v kontaktu muzikant, hudební skladatel a pedagog Jiří Hlaváč. "Do posledních dnů před převozem do nemocnice byla velmi aktivní, redigovala texty knížky pro americkou nadaci, stále vyučovala," řekl.

"Byla to žena s neuvěřitelně těžkými životními zkušenostmi a traumatickými zážitky z doby holokaustu, která naštěstí přežila a dokázala je překonat," doplnil hudební publicista Petr Veber.

Hlaváč vyzdvihl to, že se Růžičková věnovala i novodobé vážné hudbě. "Byl tam most přes (manžela a hudebního skladatele) Viktora Kalabise i k hudbě Bohuslava Martinů. Fascinovala hrou zpaměti, jako student jsem chodil do Městské knihovny, kde v průběhu několika večerů udělala celý Bachův temperovaný klavír a nepamatuji, že by někdy před sebou otevřela noty," vzpomněl Hlaváč.

"Měla velkou míru vznešenosti, takže i v době, kdy jsme jezdili z tehdejšího východu na západ, dokázala přesvědčit špičkové publikum v Americe, Japonsku, Anglii. Všichni byli v údivu nad tím, co všechno je Zuzana Růžičková v rámci cembala, ale i pedagogiky, nahrávací činnosti schopná zvládnout. Tam toho bylo moc," řekl.

Tahé Petr Veber vyzdvihuje obrovský kus práce, který za Růžičkovou zůstal. "Budila obdiv tím, že na černé desky kompletně natočila celé obrovské Bachovo dílo pro tento nástroj," řekl.

Růžičková podle něj patřila v poslední třetině minulého století k těm nejznámějším tuzemským interpretům klasické hudby, jako byli Josef Suk, Václav Hudeček nebo Smetanovo kvarteto.

"I když už nehrála a i když už učila jen omezeně, intenzivně a ráda organizačně pracovala pro soutěže mladých hudebníků – pro rozhlasovou soutěž Concertino Praga, u jejíhož zrodu byl v 60. letech Viktor Kalabis, a pro mezinárodní interpretační soutěž Pražského jara," připomněl.

Hlaváč, který v komisích s Růžičkovou seděl, připomíná, že měla ohromně věcný vhled, byla nesmírně koncepční, nepodléhala momentům nálad. "Nikdy jsem se jí na to nezeptal, ale myslím, že nikdy její hmotnost nepřekročila 60 kilogramů. Kde v sobě brala tak neuvěřitelné množství energie a takové zaujetí a ohromnou míru nasazení – to je pro mě velký otazník," uzavřel.