Léto 2017 je už pryč a s ním také několik výstav, které potěšily spoustu lidí. Zůstanou jenom v paměti, na fotkách, videích, stejně jako zážitky z dovolených. Jsou pryč, rozplynou se beze stopy. Na výstavách mě nepřestává fascinovat jejich pomíjivost. Jaká energie se do nich vkládá, s jakou péčí, úsilím jsou připravovány − a hned druhý den po tom, co skončí, po nich zůstanou jenom prázdná místa v galeriích, která budou vzápětí zase zaplněna jinými sochami, fotografiemi nebo instalacemi a jinými vymoženostmi pokládanými za umělecká díla.

Je to neúprosný koloběh. Radost a úžas střídá nostalgie. Kampak se to všechno, co působilo ve svém celku i jednotlivostech takovou radost, ztratilo?

Na vlastní kůži jsem si to prožil, když jsem jako kurátor pro Museum Kampa připravoval výstavu Adolfa Borna. Vezmu to zkratkou. Nejprve půl roku přemýšlíte o obsahu expozice, o jejím stěžejním tématu a zjišťujete, kde sehnat to, co se rozhodnete představit. Spousta věcí se musí nově zarámovat i nafotografovat, protože souběžně vzniká katalog. Načež dojde k realizaci.

Snažíte se, aby každý zapůjčený obraz získal své přesné místo, komponujete je nejenom s ohledem na interiér, ale tam, kde to jde, také v souvislosti s vnějším světem, protože z oken galerie Medy Mládkové vidíte Vltavu, Karlův most a další ozdoby metropole. S architektem a grafikem vymýšlíte barevnost jednotlivých částí, řešíte délku textů na stěnách (také na těch, které jsme pro výstavu nechali nově postavit), velikost popisků, osvětlení, zatemnění, odpočinkové body.