Obchodní partnery v Česku před nedávnem pobouřil, když si při jednání vytáhl z aktovky vějíř a začal se ovívat. V Japonsku zase překvapil kolegy, když se v sedm večer zvedl a šel se šéfa zeptat, jestli už může jít domů. Byl první v historii firmy, kdo si to troufl, a je bezesporu také prvním Čechem, který pravidelně užívá vějíř… Dá se říct, že život Romana Watanabeho je plný paradoxů. Přesto, nebo právě proto se mu podařilo zapustit kořeny v Japonsku a úspěšně tam obchodovat.

Jaké má v Japonsku postavení cizinec, který tam přichází za obchodem?

Má to samozřejmě složitější než místní. Musí se naučit pohybovat ve zcela odlišné kultuře domlouvat se jazykem, který patří k nejtěžším na světě. Na začátku se většina firem neobejde bez prostředníka, který pomůže překonat bariéru znakového písma. Na druhou stranu se Japonsko za posledních deset let velmi změnilo a otevřelo. Sabetsu, tedy diskriminace cizinců, už není vůbec tak silná, jako byla dříve. Já jsem přijel do Japonska v roce 2004, a když jsem v roce 2005 ukončil studium na Mezinárodní škole bojových umění, získal jsem práci manažera v Centru pro bojová umění a japonskou kulturu v Ósace. Obsazení takové pozice cizincem bylo pro většinu mých přátel, kteří již dlouho v Japonsku žili, velkým překvapením.

Co jste se v prvním japonském zaměstnání naučil?

Roman Watanabe (43)
jarvis_59c38a91498e27ac18d19b53.png
Dovolte mi představit se:
Foto: archiv

◼ V letech 1999–2004 vedl slovenskou pobočku firmy ZONER software, a. s., která se specializuje na program na úpravu fotografií.
◼ Po přestěhování do Japonska studoval Mezinárodní školu bojových umění a posléze pracoval jako manažer Centra pro bojová umění a japonskou kulturu v Ósace. Od roku 2006 je prezidentem japonské pobočky firmy ZONER.
◼ Oženil se s Japonkou a přejal její příjmení, mají spolu dvě děti. I když jejich manželství skončilo rozvodem, Roman Watanabe zůstal v Japonsku.
◼ Je držitelem šestého mistrovského stupně bojového umění Jo-do pro boj s palicí a působí jako instruktor bojových umění. Je zakládajícím členem a předsedou České hospodářské a průmyslové komory v Japonsku.

Dozvěděl jsem se, jak funguje japonská firma. To bylo velmi důležité pochopit. Měl jsem třeba nadřízeného, který v práci někdy i přespával. Oficiální pracovní doba končila v půl sedmé, ale všichni čekali, až odejde šéf. Ten ale, jako nejvýše postavený, zůstával nejdéle… A tak jedna půlka týmu večer pracovala, druhá půlka se tvářila, že pracuje, ale nebylo vhodné, aby někdo řekl, že už je padla. To je tradiční systém, který v Japonsku stále přežívá navzdory všem modernizacím. Do té firmy jsem vlastně změnu přinesl až já. Protože jsem byl cizinec, neostýchal jsem se večer zeptat, zda bych mohl jít domů − a nadřízený kývl rukou. Postupně to začali dělat i další kolegové. Do té doby neměli odvahu udělat ten první krok.

Kolik času jste potřeboval na zvládnutí toho komplikovaného jazyka?

Než jsem do Japonska přijel, učil jsem se deset let, pak mi trvalo tak dva až tři roky, než jsem se už v Japonsku naučil nabyté znalosti používat. Neuměl jsem dost znaků a prvních několik let mi musela s korespondencí pomáhat manželka. Teď jsem v Japonsku třináct let, a když přijde faxem dopis, který autor napsal rukou, ještě stále jej musím dát někomu přečíst. Aby si člověk přečetl noviny, musí umět alespoň tři tisíce znaků. Ty se tady děti učí postupně ve škole přibližně 12 let. Má znalost japonštiny je dnes na úrovni páté nebo šesté třídy základní školy.

Překvapuje mě, že v Japonsku ještě používají ve firmách fax. Vždyť je to země s nejvyspělejšími technologiemi.

To je nejspíš kvůli tomu, že se na každém rozhodnutí podílí v každé japonské firmě několik lidí. A každý má přesně vymezenou zodpovědnost a určeno, co může rozhodovat a co nikoliv. Papír z faxu tedy putuje firmou a každý další nadřízený na něj otiskne razítko se svým jménem. Například když mi přijde schválená objednávka, jsou tam taková razítka čtyři. Jeden člověk fax přijme a zapracuje do systému, jeho nadřízený vše zkontroluje a schválí, orazítkuje, další nadřízený rozhodne, zda dokument může postoupit ještě vyššímu nadřízenému…

To je solidní byrokracie.

Je to Japonsko. Naprosto jiná kultura. Ten systém, jenž funguje stovky let, dobře pochopíte při sledování historických filmů. Každý pán měl sluhu, který byl určen jen k tomu, aby nosil jeho meč. Další sluha měl zase speciální poslání, že chodil se svým pánem na toaletu a držel mu oděv, aby si jej nezašpinil. Třetí sluha pouze ochutnával jídlo, zda není otrávené. Všechno to byla zaměstnání na plný úvazek.

Jenže teď žijeme v 21. století.

Jasně. A v Japonsku dnes žije 130 milionů lidí, které je třeba zaměstnat.

Není v tom rozdělení úkolů skryta i příslovečná japonská touha po dokonalém zvládnutí všech činností?

Myslím, že ne. Vychází to spíš z dávného kastovního systému, kdy byly každému vytyčeny jeho hranice a také jeho odpovědnost. V takhle lidnaté zemi musel prostě fungovat systém, kterým bylo možné tu obrovskou masu lidí ovládat. Pro nás je to samozřejmě těžko pochopitelné, vždyť v Česku je spousta malých firem, kde každý dělá všechno.

Základní podmínkou úspěšného obchodování v Japonsku je důvěryhodnost. Jak ji může získat firma, kterou nikdo zatím nezná, a navíc přichází ze zahraničí?

Komunikací. Musíte tedy umět dobře japonsky, jinak to nejde. Pokud člověk neovládá řeč, tak mu automaticky nedůvěřují. Důležitá je pak také nominikace. To je výraz vzniklý kombinací japonského slova "nomu", což znamená pít, a komunikace. Nominikace je v Japonsku velmi významná.

Je pravda, že jste svůj největší obchod v Japonsku realizoval díky tomu, že se vám po bujarém pití s partnery udělalo špatně v taxíku?

Settai − uspokojení partnera − je významnou součástí obchodování. Jdete na večeři, pijete, pak jdete na karaoke, pijete, pak si dáte polévku rámen a zase pijete… Já to celé vydržel až do momentu, kdy jsme s partnerem nasedli do taxíku. Pak se mi teprve udělalo zle. Několikrát jsem se šel omluvit přímo jemu i jeho podřízeným, ale oni kupodivu neprojevovali rozhořčení. Vysvětlili mi, že se nic neděje, že jsme na tom všichni stejně. Ten partner, který v taxíku se mnou seděl a který posléze o našem obchodu rozhodl, totiž po jiném podobném večírku spadl na nádraží do kolejiště.

Takže stačí ovládat dobře nominikaci?

No, je to samozřejmě složitější. Je třeba akceptovat celý balík společenských pravidel. Je například nutné chodit na schůzky včas, nebo ještě lépe 15 minut v předstihu. A to je zrovna moje velká slabost. Nechodím někdy včas, a i když se omluvím, vím, že se vše zbytečně komplikuje. Uškodí mi to pokaždé. To je něco, na čem musím i po 13 letech letech stále pracovat.

A jak dlouho tedy trvá, i když vzorně dodržujete všechna pravidla, než vás Japonci začnou respektovat?

Trvá to mnohem déle než jinde ve světě. V Evropě člověk vytvoří kontakty a začne obchodovat. V Japonsku neznámá firma potřebuje tak pět šest let. Pokud se objeví někdo, o kom v životě neslyšeli a nemluví japonsky, berou to Japonci tak, že zase brzy odjede. Je potřeba zde žít, chodit s partnery na pivo a oni si pak po pár letech řeknou, že to s vámi zkusí.

jarvis_59c38a92498e27ac18d19b5b.jpeg
Roman Watanabe je držitelem šestého mistrovského stupně bojového umění Jo-do pro boj s palicí a působí jako instruktor bojových umění.
Foto: archiv

Pro cizince je ale těžké také často odhadnout, co vlastně mají Japonci na mysli. A to i když ovládáte jejich jazyk, ne?

Japonci se nevyjadřují přímo a jsou velmi opatrní. V životě i byznysu si vše několikrát promyslí dopředu nebo si připraví koncept toho, co chtějí sdělit. Vše mají naplánováno. Cizinci jako my obvykle tvoří za chodu, což se ukazuje být v Japonsku velkým nedostatkem. I na tom se snažím pracovat a už si to začínám uvědomovat. Něco vyslovím a už vím, že to může být chápáno jinak a že jsem si to měl více promyslet. Pak si ale musím dát pozor na to, jak se omluvím. Omlouvat se je v Japonsku velmi důležité a časté. Omlouváte se za sebe, za to, jak vypadáte, za svoje děti. Když něco pokazíte, nesmíte se přitom vymlouvat, ale je třeba se omluvit a přiznat na rovinu chybu. Japonština má také několik rovin zdvořilosti, kdy partnera vyzdvihujete a sebe snižujete.

A jak se tedy můžete dohodnout, jak uzavřete obchod, když nikdo nemluví konkrétně?

Důležité je vhodné prostředí a načasování. Když nabídnete něco partnerovi a on vám řekne, že o tom bude přemýšlet, tak je jasné, že s tím nepočítá. To už jsem pochopil. Spoustu věcí se však stále učím, je to dlouhodobé studium. V Japonsku se tomu říká "číst vzduch". To znamená, že víc než slova sledujete reakce toho druhého, jeho pocity, mimiku. Japonci na to mají přirozenou citlivost a cizinec si ji musí vybudovat. A to trvá léta. Při jednání vás pozorují, doslova scanují. Je třeba být opatrný ve svých reakcích. A to je pro nás nepřirozené.

Do Japonska jste přijel kvůli bojovým uměním, ale pak jste se rozhodl tam i obchodovat. Měl jste už nějaký plán, když jste tam přijel?

V Japonsku je vše hodně o pocitech a okolnostech. Někdy se vám spíš souhrou náhod podaří partnera přesvědčit a uděláte obchod za miliony jenů. Ale nedá se to naplánovat. Mateřská společnost po mně chce obchodní plán rozpracovaný po měsících. Já jej samozřejmě vypracuji, ale zároveň vím, že je to nenaplánovatelné.

Prvních několik let bylo vaše podnikání ztrátové, věřil jste stále, že se jednou dostanete do plusu?

Asi pět let nás dotovala mateřská společnost a bylo to dlouhých pět let. Ale byl jsem přesvědčen, že se podaří prorazit. Člověk buď vydrží, nebo to vzdá. Jste na bojišti a musíte vytrvat do konce a pak se vše poddá. Naštěstí mi mateřská společnost věřila.

Pomohla vám v téhle bitvě znalost bojového umění?

Určitě. Znalost bojového umění vám narovná tělo i charakter, nebojíte se podívat přímo do očí protivníka. Japonci vědí, že bojové umění je dlouhá cesta, a když se mu věnujete, uvědomují si, že za sebou máte roky úsilí a trpělivosti. Ale zase pozor − člověk se svými úspěchy nikdy nechlubí.

Pomohlo vám při obchodování, že jste přijal japonské příjmení své ženy?

Asi ano. V počátcích v písemném styku druhá strana nevěděla, že jsem cizinec. Já se však pro to jméno nerozhodl kvůli obchodu, ale protože je to stará samurajská tradice. Říká se jí mukojóši. Podle ní v rodině, kde jsou samé dcery, nabídnou rodiče některému ze ženichů, aby přijal jejich jméno. A tehdy ho nabídli mně.

To byla velká čest, ne? Oženil jste se nejen se ženou, ale vlastně s Japonskem.

Japonsko miluji, líbí se mi Japonky. To přiznávám. Byl to můj sen jednou v té zemi žít, být co nejblíž této kultuře a mít tady rodinu. Když se tu oženíte, vyjadřujete svou lásku i zemi, samozřejmě.

Co znamená v Japonsku úspěch?

Všechno. Důležitý je úspěch v práci i v rodině. Japonci jsou odmalička vedeni k dosahování výsledků. A jsou kvůli tomu pod velkým tlakem už odmalička. Je pravda, že to jsem u svých dětí nesl poměrně těžce. Když třeba ve školce slavily narozeniny, musely nastoupit v uniformě před shromáždění rodičů a vedení školky a mít projev do mikrofonu. A to už od svých tří let. Vnímal jsem to jako velký tlak.

Ale dospělí svůj úspěch na odiv nedávají.

To zase vychází z bojových umění, v nichž vítěz nikdy nesmí dát najevo radost. Na nedávném mistrovství Japonska v kendó se stalo, že vítěz poháru projevil viditelně radost, nějakým drobným gestem, a byl za to diskvalifikován.

Převzal jste řadu japonských návyků, řekl bych, že jste napůl Japonec. Co vám říkají v Praze, když si v létě na jednání vytáhnete vějíř?

Vějíř jsem vytáhl na jednání v Česku jen jednou a bylo mi řečeno, ať už to nikdy nedělám. To mne trochu zaskočilo. Chápete to? V Japonsku je to v létě i u mužů naprosto běžná věc.