Básnické skupiny už v Česku skoro neexistují. Občas se ale mluví o tematické nebo poetické spřízněnosti autorů a autorek z určitého regionu, často Ostravy. Severní Čechy mají v tomto ohledu pověst místa, ze kterého přicházejí texty drsných samorostů a divých mužů.

Tak trochu k nim patří i Luděk Marks, kterému nedávno vyšla sbírka Po hadí kůži. Předchozí a zatím jedinou knihu Stín svícnu publikoval v roce 1994.

Marks vzešel z básnické školy Egona Bondyho, kterému je ostatně věnovaný i první oddíl sbírky. Generačně patří do druhé vlny českého undergroundu, v jeho textech je znatelný dekadentní proud, a bývá tak spojován také s J. H. Krchovským.

Sbírka Po hadí kůži je členěna do tří oddílů. První dva jsou básnické cykly staršího data − Delirium tristitiae pochází ze zimy 1984, zatímco Epický záznam mementa mori z jara následujícího roku. Právě v nich je výrazně přítomná dekadence, morbidita a neustále zkoumaná smrtelnost.

Formy jsou pevné, tradiční a úderné, básně nezřídka kořeněné vulgaritami. V detailech i mikropříbězích zachycují dobu svého vzniku.

Marks tak například líčí, jak bosý kráčí do Strahovského kláštera, sídla Památníku národního písemnictví, "kde opustí mne příšera / mé vynucené přítomnosti / co v pokrokové současnosti / je trpaslíkem na skalce".

Ale vypisuje i noční toulání podsvětím pražských hospod, kde se působením piva a fernetu stává Orfeem, kterého musí zachránit jeho milá − "sám bych se stěží doloudal" −, nebo příhodu o zatčení.

Komentuje spartakiádu, která "stála tři tanky / a třicet raket / do jaké sítě / jsem se to zaplet", a místy se i zasní: "Kdyby se všichni / propili jednou / do svého dětství / to by hned byla / u páky stroje / vrchním strojmistrem / demokracie". Vše je ale předestíráno s ironickým úšklebkem, temnou hravostí a takovou dávkou eskapismu, jakou disent v závěru éry reálného socialismu umožňoval.

Kniha

Luděk Marks
Pod hadí kůži
2017, Nakladatelství Host, 120 stran, 199 korun

Třetí oddíl, podle něhož je pojmenovaná celá sbírka a který přináší texty z let 1994 až 2015, vykazuje některé styčné body se staršími básněmi. Ale na řadě míst dostává více prostoru hlubší rozjímání, ať už nad podstatou lidské existence nebo vírou.

Nechybí ani několik poznámek k politice, která jako by změnila jen nálepky, ale pod povrchem zůstala stejně prohnilá jako před lety. Sevřené formy zůstávají, ale texty jsou vycizelovanější a vyzrálejší, nakolik je to jen v Marksově stylu možné.

Hořkosladká tíže, zemitost a drsný humor sbírky určitě nebudou po chuti každému, ale vedle těch, kteří na Marksovy další texty léta čekali, si ji určitě vychutnají třeba čtenáři Ondřeje Hanuse nebo autora píšícího pod pseudonymem Elsa Aids. Stačí mít chuť vidět svět rovněž z té temné strany.