Brněnskou vilu pana architekta Skrušného jsem znal z moha fotografií, když jsme se však na udanou adresu vypravili kvůli rozhovoru, ani jsme netušili, jaké nás čeká dobrodružství. Taxikář nevěděl, kde zastavit, a ani náš fotograf, který zdejší ulice celkem dobře znal, netušil, že zde vůbec nějaká vila stojí. Teprve až když Petr Skrušný vyšel na ulici, která rozhodně nepůsobí jako ideální místo pro život, a pustil nás do svého světa za starou, posprejovanou zeď, odhalil se nám svět klidu, bezpečí a krásné architektury snoubící beton, sklo, trávu a modravou plochu podlouhlého bazénu.

S jakými materiály rád pracujete?

Obliba materiálů má u mě vývoj daný nejen tím, že s roky praxe poznávám stále více materiálů, ale i tím, že rok co rok přicházejí výrobci s novinkami.

Nejvíce inklinuji k přírodním materiálům jako dřevo, sklo, beton či kov. V poslední době mě baví kombinovat tyto přírodní materiály se supermoderními trendy, jako jsou například fotovoltaické tenkostěnné fólie nebo pružné polyuretanové stěrky, ať už se jedná o podlahové krytiny, nové typy vinylových podlah atd.

Na vnější část objektu preferuji tradiční přírodní materiály, které vydrží, aniž by bylo nutné je složitě a často renovovat. Do interiérů však rád používám "trendy" věci a novinky. Tady třeba sedíme u stolu, který je vyrobený z corianu. Mám tedy rád takové kombinace.

Patříte k lidem, kteří řadí beton k přírodním materiálům?

Samozřejmě, je vyrobený z přírodních surovin, ale i v tomto směru rád používám inovace. Třeba u toho objektu jsem si nedovedl představit, že bych použil klasický beton, který má jinou barvu i strukturu. Zvláště má jinou barvu, pokud zmokne, když je špatné počasí.

U tohoto objektu jsem měl požadavek vzhledem k atriu, které není moc velké, aby byl prostor hodně světlý. Nechtěl jsem použít normální omítku, ale beton a mojí preferencí bylo, aby byl bílý. Oslovil jsem tedy dodavatele betonových směsí a hledali jsme způsob, jak udělat beton sněhově bílý. Tak jsem se dostal k Českomoravskému betonu, kde mi nabídli, že správnou recepturu budeme hledat společně. Výsledný produkt - beton Colorcrete - jsme použili na tuto realizaci.

Proč jste se chtěl vyhnout omítkám? Byla by to přece snadnější cesta.

Pro mě je beton daleko ušlechtilejším materiálem, co se týká použití v exteriéru, a to jak z hlediska estetiky, tak z hlediska trvanlivosti. Při tomto složení se navíc nemusím bát, že někde popraská, opadá nebo se bude muset renovovat. Je to záležitost na několik desítek let. To je jeden z hlavních důvodů - nadčasovost a trvanlivost. A jak jsem už řekl, mám rád pohledový beton z hlediska estetiky i designu.

Má pro vás práce s pohledovým betonem oproti jiným materiálům nějaká specifika?

Ono to vypadá, že odlít beton je jednoduché, ale je to složitá alchymie. Ať už se jedná o výběr bednicích prvků, kde člověk musí vymyslet kladečský plán, protože veškeré spáry a prostupy jsou po odbednění nevratně zapsány do tváře betonu a už se s tím nedá nic dělat.

Beton přináší spoustu specifik, o kterých jsem dříve ani nevěděl, že je třeba je ohlídat. Člověk se stále učí a postupně seznamuje. U pohledového betonu, který už se nebude dále upravovat, musíte také pečlivě dbát na výběr bednicích prvků, bednicích desek, aby byly co nejnovější nebo úplně nové, aby v nich nebyly jizvy po starších realizacích. Desky musí být i přesné, musí se používat správný odbedňovací olej, protože pokud ho nepoužijete, můžete desku strhnout i s kusem betonu nebo s cementovým mlékem, které tvoří vrchní stranu betonové plochy. Je tam spousta a spousta dalších věcí, včetně statiky, armatury, správně nadimenzovaných opěrných systémů.

V tomto případě jsem se poprvé setkal s variantou, kdy se betonové zdi přilévaly ke stávajícím. Většina takovýchto ploch bývá tvořena ze ztraceného bednění, ale já jsem potřeboval udělat pohledovou plochu jenom z jedné strany. Používali jsme tedy speciální druh příložného bednění, které se kotvilo přes speciální trojúhelníkové kozy. Protože při lití betonu vznikají velké tlaky, museli jsme v patě betonové zdi použít ještě takzvané skalní kotvy, které se zavrtávaly do speciálních hmoždinek pod úhlem 45° do základů původní betonové zdi. Při lití za vlhka muselo toto řešení udržet několikatunové tlaky. Technik z firmy, která půjčuje bednění, musel přesně vypočítat, po kolika a jak hluboko je třeba kotvy vrtat. Dokonce přijeli udělat odtrhové zkoušky, jestli vše náležitě drží. I přes to některé kotvy ustřelily a bednění se rozjelo, na několika místech jsme to pak šramovali a dělali znovu. To však byla daň za to, že jsem si to dělal víceméně svépomocí s partou Slováků a neměl jsem na to odbornou firmu. Jsem velmi vděčný za tuto zkušenost.

U této stavby jste dal přednost hladkým plochám, pracujete někdy i se strukturou bednicího materiálu?

Vím, že je na trhu firma, která nabízí strukturální bednění a že je v dnešní době možné udělat prakticky jakékoliv ztvárnění konečného vzhledu betonu. Dokonce si můžete dodat i svůj vlastní digitální návrh a oni vám ho promítnou do platformy bednění. Můžete tam mít třeba i portrét nebo nejrůznější struktury od dřeva po atypické grafiky. Dneska je tedy s pohledovým betonem možné docela zajímavě pracovat.

Vy raději pracujete s hladkou plochou?

V tomto případě jsem volil hladkou plochu, dovedu si však představit, kdybych se dostal k zajímavé veřejné zakázce jiného typu stavby než pro bydlení, že bych využil nějakou formu struktury.

Byl jste při projektování této vily ovlivněn místem, nebo jste měl nápad, pro který jste hledal vhodný pozemek?

Byla to trochu z nouze ctnost, protože místo, na kterém vila stojí, bylo součástí pozemku, který jsem měl k původnímu domu. Šlo o nevyužívaný tenisový kurt. Rozhodl jsem se, že na jeho místě postavím nový objekt a původní dům prodám. Prostor pro kurt byl specifický tím, že byl vybudován v místě původního svahu, a musel tak být asi 2,5 metru zakopán a obehnán opěrnými zdmi. Právě proto jsme z 80 % nedělali klasické železobetonové zdi bedněné z obou stran, ale přibedňovali jsme je k původním opěrným zídkám.

Handicapem pozemku je, že tu nejsou téměř žádné výhledové poměry. Směrem k mému původnímu domu nemáme jediné okno a zeď tvoří plotový val mezi mnou a sousedem. Ani do boků nemám možnost rozhledu, protože na jedné straně je administrativní budova a na druhé nemám dostatečné odstupové vzdálenosti. Jedinou možností jak dům prosvětlit, tak byla střecha a jihozápadní strana, kterou jsem nechal celou prosklít.

Z těchto dispozic vznikla koncepce domu, tedy atriový, uzavřený objekt s vlastní zahradou, vodní plochou a prolomením vitrín do garážových stání, kam se mohu dívat na svá auta, která mám rád. Restauruji stará auta a pohled na ně mě baví. Pohled na pěkně zrestaurované auto je pro mě lepší než se dívat sousedovi do oken.

Čím se při své práci necháváte inspirovat?

Inspiruje mě funkcionalistická tvorba. Mám rád jednoduché, funkční a moderní věci. Konkrétní vzor však nemám. Spíše je to o pocitu, že se mi něco líbí. Cítím, že je to to pravé, co je naladěno na stejnou strunu. Pro inspiraci jezdím hodně do zahraničí. Cestuji a všímám si architektury. Každý rok se účastním veletrhu v Miláně.

Pracujete i na renovacích starých staveb. Pouštíte se do takových protikladů záměrně, nebo jde spíše o příležitost?

Baví mě rozmanitost. Pokud tedy dostanu zakázku, která je třeba památkově chráněna, je to pro mě další výzva k novému studiu, k novému poznávání věcí, k novým stavebním postupům a metodám. A je to pro mě příjemná změna.

Kamarád třeba koupil historickou, 200 let starou stodolu, a chtěl po mně, abych mu ji přestavěl na soudobé bydlení. Nakonec jsem ho přesvědčil, že necháme plášť stodoly, jak byl. Zakonzervovali jsme střechu, obvodové zdivo, dokonce jsme nechali i otvory s pojezdovými historickými vraty. Do toho jsme pak vestavěli supermoderní interiér, který si žije svým životem. Když z chalupy odjede, zavře okenice a stodola tam stojí dál. Nikoho neuráží a nikoho ani nenapadne, že je vevnitř něco moderního. S takovým přístupem se setkávám u mnoha zahraničních realizací a moc se mi to líbí.

Ing. arch. Petr Skrušný (50)

Vystudoval stavební průmyslovku a poté Fakultu architektury VUT v Brně. Od roku 1993 pracuje jako architekt a stavař ve své firmě Architektonika 3000. Každoročně realizuje množství zakázek - jednak projekty staveb, ale i vlastní realizace se zaměřením na funkcionalistické, minimalistické a v poslední době na historické stavby. Spolu s bratrem a dalším společníkem vlastní firmu Antre 3000 na výrobu a dodávku atypických interiérů a vnitřních dveří.

Máte oblíbené, nebo charakteristické prvky, které se snažíte do objektů prosazovat?

Nemám ambice nějak se na stavbách podepisovat, spíše chci, abych s návrhem byl osobně spokojený a byl spokojený i zákazník. Pokud však mám zadání na moderní, funkcionalistickou budovu, mám oblíbené prvky, které standardně používám. Jsou to okna s bezrámovým zasklením, polyuretanové podlahy nebo lité betonové stěrky, pohledové betony. Dělám i návrhy interiérů a realizace velkoprostorových kamenných nebo corianových solitérů. U těchto moderních staveb se snažím držet svůj rukopis, není to však podmínkou.

Dnes je hlavně ve městech trendem osazení střech a fasád nějakou zelení. Pracujete i s takovými prvky?

I objekt, ve kterém sedíme, má zelenou střechu. Je to příjemné. Dnes technologie a stavební hmoty umožňují bezproblémové provedení. V minulosti to tak jednoduše nešlo, protože izolační hmoty nebyly na takové úrovni. Proto se od nepaměti používaly šikmé střechy s keramickou, pálenou taškou.

V dnešní době tam, kde je lokalita s možností rovných střech, rád zeleně využívám. Momentálně dokonce chystám projekt postavený celý na tom, že všechny objekty budou zahrabané v zemi. Je to takové satelitní městečko o 25-30 rodinných domech zasazených v přírodě na náhorní plošině. Vize je taková, že při pohledu shora nebude, s výjimkou příjezdových cest, zástavba vůbec vidět. Všechny střechy budou splývat s loukou, která tam původně byla. Na projekt domů v zemi se připravuji dobrých 8-10 let. Teď jsem dostal územní rozhodnutí, takže ho v nejbližší době začneme realizovat.

Máte nějaký vzor, který vás inspiruje?

Nemám. Obdivuji věci, které jsou na pohled krásné a cítím, že jsou krásné, aniž bych o tom dlouze hloubal. Obecně se mi líbí vesničky v Německu, v Rakousku, ve Švýcarsku, které mají jednotné střechy, jednotné ploty, kde si nikdo na nic nehraje, prostě se tak domluvili, že budou mít bílé omítky, platí to tak od nepaměti. To stejné mohu říci třeba o řeckých ostrovech, kde je dáno zákonem, že střechy budou modré a fasády a ostatní části bílé. Do toho přijdou i barvy, které to oživí, ale je to prostě nádherné a oku lahodící. Na rozdíl od realizací prováděných tady u nás a celkově ve východní Evropě .

Když projíždím třeba Rumunskem, chce se mi plakat, co jsou tam lidé schopni postavit, v jakých barevných odstínech, často jen proto, aby se odlišili nebo aby dokázali, že mají více peněz. Je to dáno kulturou národa. I my se v tomto ohledu máme ještě co učit.