Divadlo má za sebou několik úspěšných premiér, chodí sem čím dál více lidí, tržby jdou nahoru a scéna tak plní závazky vůči městu, které je jejím zřizovatelem," hodnotí loňskou sezonu libeňské scény Michal Lang, jenž prý při práci nic neodpouští, nikoho nešetří, své názory vyjadřuje bez obalu. A jak sám říká, je tělem i duší bubeník.

Jak se z bubeníka stane divadelník?

Před listopadem 89 jsem svou budoucnost jednoznačně viděl v hudbě. Hrál jsem v různých kapelách a nesmírně mě to bavilo. K tomu jsem se živil jako závozník. Rozváželi jsme nábytek po kraji a mě bavilo pozorovat krajinu, oblohu. Moje kamarádka Marcela z Českého Těšína mi pak zařídila práci kulisáka v divadle. Udělala to zcela záměrně, takže to má na svědomí vlastně ona. Divadlu jsem nakonec propadl, ale hudby jsem se nevzdal, věnuji se skládání a chci zase hrát.

Zanedlouho poté, co jste se stal v roce 2013 uměleckým šéfem Divadla pod Palmovkou, přišla velká voda a scéna byla vytopena. Když jste pak divadlo opět otevřeli, uváděli jste jednu premiéru za druhou, navíc i divácky náročné tituly. Nebylo to riskantní?

Chtěli jsme dát najevo, že otáčíme kormidlem, že chceme dělat jiné divadlo, než tu bylo zvykem. Že chceme hrát aktuální divadlo, které se vyjadřuje k dnešku, k současným problémům a nabízí na ně odpověď. I když jsme hráli i divácky vděčnější komedie, návštěvnost nám kupodivu zvyšovala představení se silným tématem. Laskavé bohyně, příběh přesvědčeného nacisty zmítajícího se vnitřními běsy, byly v první sezoně měsíc dopředu vyprodané. Risk to byl, ale vyplatil se.

Vždycky když se to ve společnosti začíná vyostřovat, nastává čas divadla, v tom je divadlo nezastupitelné.

Začínáme opět chodit do divadla, protože hledáme odpovědi na problémy současného světa?

Doufám. Vždycky když se to ve společnosti začíná vyostřovat, nastává čas divadla, v tom je divadlo nezastupitelné. Dnes spousta lidí utíká před hrůzami války na Blízkém východě přes moře do Evropy, tak jako dříve utíkali před nacisty Evropané přes moře na Blízký východ, kde se jim skutečně dostalo pomoci. Silné příběhy potřebujeme, přiměje nás to k zamyšlení. Jak bych se zachoval já sám? Měl bych odvahu se vzepřít? Nebo se podívejte, co se dnes děje v Polsku. Tam je tuhá normalizace, v kulturních institucích vyměnili mnoho ředitelů, dosadili svoje lidi. Je tam teď pěkný průšvih, země je rozdělená… A asi i proto divadlo dělají skvěle.

Minulý rok jste polské divadlo představili na prvním ročníku divadelního festivalu Palm Off Fest, mimochodem velmi úspěšném. V čem je divadlo našich severních sousedů lepší?

Především je jich čtyřicet milionů. Němců osmdesát. Nás je jenom deset. Velké národy mají z čeho vybírat. Taky je tam hodně velkých měst. V Polsku je vám jedno, jestli jste ve Varšavě, Krakově, nebo ve Vratislavi. Všechno jsou to velká města, která si navzájem konkurují a vytvářejí tak tvůrčí prostor. U nás máme takové jenom jedno, a to není moc zdravé. Všichni známe vztah mimopražských obyvatel k Praze, vtipy Pražáků o Brňácích a Brňáků o cajzlech. Kvalitě současného polského divadla také nahrává politická situace. Společnost je rozdělená. Polské politické divadlo je v současné chvíli evropská špička.

Nepomáhá vám v návštěvnosti nedaleký Karlín? Je dnes módní čtvrtí, je tam spousta mladých lidí.

My jsme ale v Libni a znáte tu písničku Žižkovu a Libni raději se vyhni. Okolí Palmovky zatím moc kulturně nevypadá. Rádi bychom ke kultivaci přispěli a změnili tvář Palmovky. Naše divadelní kavárna se už stala místem setkávání, nejen před večerním představením. Chtěli bychom také spolupracovat se synagogou u metra, o kterou se stará pan Špale, kde by mohlo naše Palm Off Studio hrát některá představení. A také i díky festivalu středoevropského divadla Palm Off Fest Libeň žije kulturou.

Koho na festivalu představíte tento rok?

Letos to bude kompletní visegrádská čtyřka. Téma festivalu by se dalo formulovat jako otázka: Jak se daří postkomunistickým zemím integrovat do západní Evropy. Všechna představení rozhodně stojí za to vidět, jistým způsobem se vymyká varšavský Teatr Powszechny se svým kontroverzním představením Prokletí.

Toto představení vyvolalo v Polsku velký skandál…

Chorvatský režisér Oliver Frljić si tu bere na paškál mimo jiné zneužívání dětí a mladistvých kněžími. Celá ta věc byla zametena katolickou církví pod koberec. Je to vlastně esej, která si klade otázku o smyslu kritického a politického divadla v současnosti. V Polsku to vyšetřuje prokuratura, padají obvinění, před divadlem probíhají manifestace polských fašistů. Představení je naprostá divočina, ale jsou skvělí. Líbí se mi jejich odvaha riskovat.

Začíná také nová sezona, co jste si pro diváky připravili?

Jsem moc rád, že i v této sezoně nám zachová přízeň Jan Nebeský, bude tu inscenovat Višňový sad, je to jeho první Čechov, rozhodně je na co se těšit. Myslíme i na obyvatele Prahy 8, pro které připravujeme Zamilovaného Shakespeara, chytrou komedii Toma Stopparda. A v závěru sezony uvedeme dramatizaci Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Obě představení budou v mé režii. Velkým přínosem pro Palmovku bude hostování polského režiséra Jana Klaty. Premiéra bude na konci ledna 2018.

Jak se vám podařilo přemluvit jednoho z momentálně nejuznávanějších evropských režisérů?

Nabízel jsem mu spolupráci už před rokem, ale nevěděl, jak to s ním bude. Teatr Stary v Krakově, kde byl ředitelem, čekalo výběrové řízení. Pro něj nakonec dopadlo špatně. Divadlo pod jeho vedením má přitom devadesátiosmiprocentní návštěvnost, jeho inscenace jezdí na festivaly po celém světě. Takže mi před prázdninami zavolal. Svou roli sehrál i fakt, že od svých polských známých, kteří zde žijí, slyšel, že se na divadelní mapě Prahy objevilo zajímavé progresivní divadlo, což mě samozřejmě velmi potěšilo. Navíc si chce odpočinout od Polska. Podařilo se nám program na příští sezonu upravit, aby to šlo. Všichni pochopili, že to stojí za to. Ať už jeho představení tady dopadne jakkoli, zavane sem svěží evropský vítr, to by mohlo českému divadlu prospět.