Budu osobní. Do mého revíru patří už dobrých 30 let výtvarné umění a sport. Myslím si totiž, že tyhle dvě sféry lidského konání mají k sobě hodně blízko, a to mnohem blíže, než si kunsthistorici jsou schopni připustit: většinou tvrdí, že to není takzvaně nosné téma, kterým by stálo za to se zabývat. Mám pocit, že mě považují za podivína. Do očí mi to samozřejmě neřeknou. Ale vidím to na nich. Co teprve kdyby věděli, že jsem kdysi reportoval o ploché dráze v Pardubicích nebo dělal rozhovor s Gabrielou Sabatiniovou? Budou to brát jako přitěžující okolnost. Což je mi však jedno. Raději jsem jako důkaz o smysluplnosti "uměno-sportovní" tematiky napsal knížku Sport je umění a spolu s Leošem Válkou jsme pak podle ní loni − když probíhala olympiáda v Riu − uspořádali výstavu v holešovickém Doxu nazvanou Sportu zdar!, při jejímž zahájení malíř a sochař František Skála zacvičil neuvěřitelnou sestavu s kužely, již provedl na vlastní žíněnce. Sport se v podání "výtvarníka" prolnul s divadlem. Výbuchy nadšení. Dlouhotrvající aplaus − skoro jako když na Slavii padne gól do správné branky.

Nedlouho poté jsem dostal nabídku, jestli bych neuspořádal výstavu inspirovanou Jizerskou padesátkou, což je slavný lyžařský závod, jehož se každoročně v lednu účastní tisícovky běžkařů. Proč ne?! Jenže to mělo háček spočívající hned v několika neznámých. Zatímco na "doxovské" expozici jsem mohl vycházet z obrazů a soch, které již byly hotové (stačilo si je jenom půjčit, přivézt a správně poskládat), takže jsem nic neriskoval, tentokrát jsem začínal od nuly. Umění ještě neexistovalo. Teprve čekalo na svůj zrod.