Budu osobní. Do mého revíru patří už dobrých 30 let výtvarné umění a sport. Myslím si totiž, že tyhle dvě sféry lidského konání mají k sobě hodně blízko, a to mnohem blíže, než si kunsthistorici jsou schopni připustit: většinou tvrdí, že to není takzvaně nosné téma, kterým by stálo za to se zabývat. Mám pocit, že mě považují za podivína. Do očí mi to samozřejmě neřeknou. Ale vidím to na nich. Co teprve kdyby věděli, že jsem kdysi reportoval o ploché dráze v Pardubicích nebo dělal rozhovor s Gabrielou Sabatiniovou? Budou to brát jako přitěžující okolnost. Což je mi však jedno. Raději jsem jako důkaz o smysluplnosti "uměno-sportovní" tematiky napsal knížku Sport je umění a spolu s Leošem Válkou jsme pak podle ní loni − když probíhala olympiáda v Riu − uspořádali výstavu v holešovickém Doxu nazvanou Sportu zdar!, při jejímž zahájení malíř a sochař František Skála zacvičil neuvěřitelnou sestavu s kužely, již provedl na vlastní žíněnce. Sport se v podání "výtvarníka" prolnul s divadlem. Výbuchy nadšení. Dlouhotrvající aplaus − skoro jako když na Slavii padne gól do správné branky.

Nedlouho poté jsem dostal nabídku, jestli bych neuspořádal výstavu inspirovanou Jizerskou padesátkou, což je slavný lyžařský závod, jehož se každoročně v lednu účastní tisícovky běžkařů. Proč ne?! Jenže to mělo háček spočívající hned v několika neznámých. Zatímco na "doxovské" expozici jsem mohl vycházet z obrazů a soch, které již byly hotové (stačilo si je jenom půjčit, přivézt a správně poskládat), takže jsem nic neriskoval, tentokrát jsem začínal od nuly. Umění ještě neexistovalo. Teprve čekalo na svůj zrod.

V okamžiku, kdy jsem přikývl, že do toho půjdu, jsem tedy nemohl vědět, jaký bude výsledek. Neměl jsem ponětí, jak budou re­agovat autoři, vesměs renomovaní umělci, když po nich budu chtít, aby vytvořili něco, co bude mít souvislost s běžkami a závoděním. Jak se na to bude tvářit Michael Rittstein, profesor Akademie výtvarných umění? Nevysměje se mi Michal Cihlář, král českého linorytu? Nepošle mě Jakub Špaňhel, tento kromobyčejně nadaný malíř, jehož obrazů se sběratelé nemohou nabažit, k ledu? A pokud nabídku přijmou, co když se jim to nepovede a budu jim muset vysvětlovat, že jsem od nich čekal jaksi víc? Zdálo se to jako dosti nejistý podnik. Sportovci takovým misím, kdy jim nikdo předem nic nezaručí, říkají moc hezky: výzva.

Jak dopadla? Můžete se jít podívat do výstavní síně Mánes v Praze, kde budou od soboty 9. září vystaveny obrazy, grafiky, kresby, sochy či fotografe od Aleny Anderlové, Michala Cihláře, Jakuba Flejšara, Romana Franty, Ondřeje Kohouta, Ivana Komárka, Michaela Rittsteina, Jakuba Špaňhela, Radu Tesaro, Davida Vávry, Evy Vones a Petra Wagenknechta. Bezmála pět desítek děl. David Vávra kromě pastelů ještě složil oslavnou báseň. Všichni, kdo byli osloveni, se zúčastnili. Jaký rozdíl oproti sestavovatelům různých sportovních reprezentačních týmů, jimž se leckdy hvězdy vysmeknou z nominace kvůli domnělému neduhu nebo se jim jen prostě nechce…

Když jsem se postupně se vzniklou tvorbou seznamoval, cítil jsem se jako v lahůdkářství. Roman Franta namaloval triptych, jehož střed tvoří obraz Padesátnice, kterým připomněl, že Jizerská padesátka má padesát. Tělo nahé ženy pojednal jmény vítězů z let 1968−2017. Práci dokončil až poté, co si sám v lednu Jizerskou padesátku na vlastní kůži vyzkoušel a dozvěděl se jméno jubilejních vítězů, norského mistra Mortena Eideho Pedersena nebo české šampionky Kateřiny Smutné. Je to mysteriózní obraz plný endorfinů. Láska na první pohled. Jsem přesvědčen, že Roman Franta podal špičkový výkon. Dokonce bych řekl, že světový: ostatně odpovídá to tomu, že pověst závodu už dávno překročila hranice Česka. Skol!!!