Přírodní katastrofy vždy budily zájem a informační věk jich může lačným konzumentům nabídnout tolik, že se o tom abonentům Krameriových císařsko-královských vlasteneckých novin ani nesnilo. Současný hurikán Irma si ale pozornost zaslouží, protože se jeho ničivá síla vyšplhala na nejvyšší možný stupeň pět. V takové chvíli ovšem nastoupí další tik komentátorů katastrof: každá nová je označena za důsledek globálního oteplování.

Souvislost mezi klimatickými změnami a hurikány je logická, protože zdánlivě děsivý jev vyrovnává energetickou bilanci mezi různě se zahřívajícími oblastmi planety, především mezi oceány a soušemi. Bez nich by přišly katastrofy horší. A čím víc do systému vstupuje energie, tím víc je třeba vyrovnávat. Konkrétně čím víc tepla přijímá oceán, tím víc vody se vypařuje a tím větším množstvím energie tropická bouře disponuje. Teplejší atmosféra také udrží víc vlhkosti, což znamená vydatnější srážky, povodně a další pohromy související s hurikány.

Příliš krátké časové řady

To je ovšem pouze teorie, zatímco zjišťování skutečných souvislostí je mnohem složitější. Z mnoha důvodů. První je ten, že oteplovat se začalo už koncem 17. století, kdy skončil vrchol takzvané malé doby ledové bezprostředně související s mimořádným poklesem sluneční aktivity. Naproti tomu první americká meteorologická služba Weather Bureau, předchůdce dnešního National Weather Service, vznikla až roku 1870, systematické sledování hurikánů začalo v první polovině 20. století, satelitní technologie jsou k dispozici jen krátce. Tu a tam se objevující informace o vzestupu počtu hurikánů od roku 1850 tedy svědčí víc o zlepšování metodiky než o závislosti na klimatu. A co je nejdůležitější, nemáme žádné informace o hurikánech z období okolo roku 1000, kdy bylo ještě tepleji než dnes.

I tak ale většina odborníků soudí, že frekvence hurikánů nestoupá, domnívají se však, že roste jejich síla. Například časopis The Economist cituje závěry klimatického panelu OSN (IPPC), podle kterého sice počet hurikánů a dalších tropických bouří neroste, zvětšuje se však jejich ničivá síla. Model to zdůvodňuje tím, že při příliš velkém rozdílu v rychlostech větru mezi vyššími a nižšími vrstvami atmosféry už bouře nemůže vzniknout.

Nejsilnějších hurikánů nepřibývá

Větší vypovídací hodnotu by tedy měla mít frekvence a "parametry" hurikánů pátého stupně, které byly nepřehlédnutelné už dřív. Ohledně výskytu žádný zřetelný růst není vidět. Například v letech 1932 a 1933 bylo každý rok po dvou hurikánech páté kategorie, stejně tak v roce 1961. Naproti tomu výrazné mezery jsou mezi lety 1969 až 1977, 1992 až 1998. Teprve rok 2005 představuje výraznou špičku, která přinesla hned čtyři hurikány, rok 2007 pak dva. Poté ale následovala další mezera až do roku 2016. I v tomto případě platí, že časové řady jsou krátké na to, aby na jejich základě bylo možné dělat nějaké seriózní závěry.

Jiné hledisko může vycházet z "parametrů" těchto hurikánů páté kategorie − tady je ovšem těžké vybrat to správné měřítko, protože jich je velmi mnoho. Obvykle se na prvním místě hodnotí ztráty na životech a materiální škody − které ovšem nezáleží jen na síle bouře, ale i na tom, kde, kdy a jak udeří a jak fungují preventivní opatření. Zcela jiná je z tohoto pohledu například bilance na Haiti a jiná v USA.

Nicméně i v případě USA, kde jsou škody obvykle nižší, patří k rekordním bouřím hurikán San Felipe z roku 1928, který zvládl navštívit pobřeží několika států a zanechat po sobě přibližně čtyři tisíce mrtvých. Materiální škody se v té době odhadovaly na 100 milionů tehdejších dolarů, což by se rovnalo dnešním několika miliardám. Od té doby ho v tomto ohledu překonal pouze hurikán Mitch z roku 1998, který zahubil více než 11 tisíc osob, ovšem řádil výhradně v chudých středoamerických republikách bez dostatečných preventivních a bezpečnostních opatření. Škody tehdy byly okolo 6,2 miliardy dolarů…

Objektivnějším měřítkem je síla větru, trvání, množství srážek a nejnižší tlak vzduchu během trvání bouře. Zde je jistý vzestup patrný, i tady jsou ale časové řady příliš krátké. Což neznamená, že závislost neexistuje, momentálně ale není k dispozici tolik dat, aby se takové tvrzení dalo považovat za podložené.