Láska jako záminka k emigraci. A přítel, který byl ve skutečnosti agentem komunistické rozvědky. Na těchto archetypech německý spisovatel Gregor Sander vystavěl svůj v češtině právě vydaný román. Základní otázka knihy nazvané Co by bylo přitom zní: co bylo doopravdy? A co je dnes?

Hrdinka knihy Astrid už jen vzpomíná na dávné punkové mládí ve východním Berlíně. Jednou se ale vypraví na výlet do Budapešti a její osobní historie se nečekaně zhmotní, ba zásadně přehodnotí: stará podezření týkající se spolupráce s tajnými službami se ukážou být nepodložená, naopak staří přátelé selhávají.

Na změnu vždy doplatí vztahy. Za pravdu se ale platit musí a láska je univerzální měnou. A Astrid je ochotná platit, možná chvílemi trochu nerada, ale přece.

K novému pohledu za železnou oponu se hrdinka dostává v současné Budapešti, tedy na místě, které podle spisovatele Sandera stále nese atributy komunismu. Zdálo by se, že tato dějová linie románu se může odehrávat kdekoliv na Východě, kde v hotelech zůstal zaprášený fialový plyš. Vzrušené repliky některých postav knihy o autoritativní vládě maďarské strany Fidesz však čtenáře záhy utvrdí, že autor si Budapešť nezvolil náhodou.

Kniha

Gregor Sander
Co by bylo
2017, Nakladatelství Větrné mlýny, přeložila Tereza Semotamová, 216 stran, 249 korun

Tato logická paralela − tedy maďarský premiér Viktor Orbán jako následovník komunistických aparátčíků − je v knize sice nevyslovená, přesto ji lze brát jako podprahovou pointu.

Co by bylo je svým způsobem průtoková kniha. Čtenářem projde a nezanechá trvalou stopu. Onen průtok je přitom libý, vkusný a ambiciózní.

Co by bylo je tak trochu "béčkem" pár let starých Životů těch druhých. Temná atmosféra a bezútěšnost tohoto filmu knize Gregora Sandera chybí. Nepostrádá ovšem napětí a ochotu problematizovat dosud jasná stanoviska.

A hlavně: Sander je skvělý vypravěč. S bravurou popisuje atmosféru NDR, kterou jako rodák ze Schwerinu, kde přišel na svět roku 1968, důkladně zná. Kombinací současného příběhu s událostmi z konce 80. let se mu daří ozřejmit dnešek minulostí. Sander není ani samoúčelně krutý, a už vůbec ne plytce melancholický. Vystříhat se takových krajností není málo. Němci se zkrátka umějí ohlížet.