V minulých týdnech premiér oznámil, že chce být v rychlém jádru integrující se EU. Informace přišla celkem z čistého nebe a moc neodpovídá faktickým činům či rétorice této vlády.

A co teprve pana prezidenta. Ten sice na počátku svého mandátu nad Hradem evropskou vlajku vyvěsil, tím však jako by se jeho nadšení pro EU vyčerpalo. S tokem času se člověku nechtěně vtírá pocit, že kdyby bylo na prezidentovi a jeho mužích, vyvěsili by dnes nad Hradem mnohem raději úplně jiné vlajky a moto "pravda vítězí" nahradili sloganem jiným.

Nicméně zpět k vládě: je velice dobře, že se k tomuto jasnému kroku odvážila. Otázkou je, proč tak pozdě a proč tak nenápadně. Trochu to připomíná situaci, kdy si po dekádě sýčkování uvědomíte, že jste chtěl být premiantem třídy.

Česká republika nemá euro ani se nějak netváří, že by ho chtěla. Česká republika nepřinesla mnoho skvělých a úžasných nápadů do diskuse o společné Evropě, ani si nenašla své téma, ani pořádné spojence.

Naši poslední dva prezidenti jsou křiklounsky kritičtí vůči EU. Tak moc, že papouškování propagandy z Moskvy považují za svobodu projevu a společnou politiku EU (na níž se podílíme) za diktát. Naše interně a zbytečně zkolabované předsednictví bylo katastrofou, Evropě jsme to fakt osladili. V uprchlické krizi jsme se též nechovali nikterak hrdinně či vzorově, ba právě naopak. A to ani nemluvě o našem veřejném mínění o EU, které je po letech výmluv našich politiků a svalování viny za vše tak zhuntované, že je dokonce nižší než v Polsku nebo Maďarsku (průzkum Globsec).

Není důvod, aby nás kdokoliv považoval za vhodné pro členství ve skupině, která se chce rychleji integrovat, jak sám název napovídá. My každým svým činem, ne-li slovem dáváme najevo opak. Lze namítnout, že Sobotkova vláda proti EU moc není. Ale "nebýt moc proti" nestačí. Já také nemám nic proti fotbalu, ať si to lidi hrají, občas jsem pozorovatel, občas pokřikuji rady, jak hrát líp, ale vím, že se jen s tímto postojem těžko dostanu do ligy. Pokud to tedy premiér myslí vážně (a já upřímně doufám), pak jen takové plácnutí do vody stačit nebude a budeme muset začít pěkně pádlovat, aby to okolí začalo brát trochu vážně.

No jo, ale kam jinam? Pokud nebudeme v rychlé Evropě, budeme v pomalé Evropě, nazpátek za hranicemi Západu, blíž k zemi nikoho, zhruba v bývalé ruské sféře vlivu. Budeme dělat svou vlastní unii s V4 a okolím?

A co když se mezi rychlé země dostane Slovensko a Slovinsko (které se tam snad jako jediné, už kvůli přijetí eura, hodí)? Jaký mocný a respektovaný pakt utvoříme, abychom byli schopni čelit všemožným tlakům?

Kde není vize, lid se rozpadá, píše se kdesi ve Starém zákoně. Náš národ žádnou vizi nemá − bohužel už delší dobu. A vize, které kdysi měl (EU, NATO, tržní demokracie atd.), nám byly dány zvenku. Co nás tedy má vést? Vidina ekonomického růstu?

Být prezidentem ČR, setkám se s dalajlamou, abych vydal jasný signál: s Čínou budeme rádi obchodovat a spolupracovat, nicméně nám nebude nikdo diktovat (tím méně vyhrožovat), s kým se setkávají volení politici svobodné demokratické země. Nota bene země s totalitní socialisticko-komunistickou minulostí. To bych chápal v momentě hladomoru, válečného pokoření nebo totální neschopnosti našich vládců vládnout.

Nic z toho snad není ten případ, naší zemi se daří, máme rekordně nízkou nezaměstnanost a jsme v bloku svobodných zemí, které se rozhodly koordinovat ve formě Evropské unie. A byť struktury EU nejsou dokonalé (to ale není nic, ani naše vláda, ani vaše městská rada, ani náš školský či zdravotní či důchodový systém), nikdo zatím nic lepšího nevynalezl.

Kdysi jsme chtěli být mostem mezi Západem a Východem − jenže na mostě se nedá bydlet. A každý most musí být dobře upevněn na obou stranách. Pokud jsme chtěli být mostem, netuším, proč jsme tak dlouho pálili svůj západní břeh. To pak, koneckonců, budeme na nic i našim novým ruským a čínským spojencům.