Nikdy v historii lidstva nebyla civilizace tak závislá na zdrojích energie; většina ze sedmi a půl miliard obyvatel planety žije jen díky neustále proudícímu veletoku fosilních paliv. Ale už v 50. letech minulého století americký geolog Marion King Hubbert zveřejnil teorii, podle které objem těžby ropy sleduje Gaussovu křivku: nejdřív narůstá, dosáhne vrcholu a stejným způsobem vzápětí klesá v důsledku rostoucích nákladů na těžbu a růstu tržních cen. Teorie, které se říká Peak Oil (ropný vrchol), se už potvrdila pro jednotlivá ropná naleziště, ale ohledně její globální platnosti jsou mezi odborníky spory: jedni věří, že už jsme na vrcholu nebo těsně pod ním, druzí ji popírají.
Ke skepsi ohledně teorie ropného vrcholu přispívá i to, že na přelomu tisíciletí ho někteří ekonomové ohlašovali na období okolo let 2007 až 2010 − a nic se nestalo. Přispěla k tomu řada nečekaných okolností, od zahájení těžby břidličného plynu přes objevy nových ložisek a rostoucí využití alternativních zdrojů až po politické aspekty související s vývojem na Blízkém východě, v Rusku, Venezuele a dalších těžebních oblastech.
Zásoby ropy se dnes odhadují na 30 až 60 let při současné úrovni těžby a za předpokladu hypotetické existence dalších zásob, které dosud nebyly objeveny. Víc než zásoby je ale důležitá ekonomika těžby; zatímco ještě na počátku 20. století ropa vytékala na povrch sama, dnes se těží z kilometrových hloubek a stále víc pod mořským dnem. Spotřebu navíc vyhání hlad po energii v rychle rostoucích asijských ekonomikách. Odhaduje se, že celková světová potřeba energie se ve srovnání s rokem 2000 do roku 2040 zdvojnásobí.
Dříve nebo později tedy ropa dojde, protože není obnovitelná. I když podle jedné teorie obnovitelná je, protože průběžně vzniká v hlubinách Země.
Hluboká horká biosféra
V 19. století většina geologů věřila, že ropa je výsledkem destilace některých minerálů vlivem vysokých teplot a tlaků. Patřil k nim mimo jiné i autor periodické soustavy prvků Dmitrij Mendělejev. Teprve později převládla dnes preferovaná teorie, podle níž jde o produkt rozkladu organických zbytků pravěkých rostlin a živočichů. V polovině 20. století ale s moderní variantou staré anorganické hypotézy přišel americký astrofyzik Thomas Gold. Jeho teorii se říká hluboká horká biosféra.
Gold jako astronom věděl, že nejrozšířenějším prvkem vesmíru je vodík a ani uhlíku není o mnoho méně. Uhlovodíky se běžně vyskytují v mračnech mezihvězdné hmoty i v materiálu, z něhož vznikla sluneční soustava. Kam se tedy poděly po zrození Země?
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Beru na vědomí, že budu dostávat obchodní sdělení, týkající se objednaných či obdobných produktů a služeb společnosti Economia, a.s. Odmítnout zasílání
Můžete si prohlédnout kompletní nabídku,
která obsahuje i tištěné vydání.
Pokud potřebujete poradit, napište nám, nebo zavolejte na +420 233 071 111
Pokud potřebujete poradit, napište nám,
nebo zavolejte na +420 233 071 111