Jako dítě nosil těžké brýle s hodně tlustými skly a lékaři prorokovali, že nebude nikdy pořádně vidět a možná přijde i o zrak. Tehdy, téměř před 30 lety, nebyly k dispozici operace laserem, které mohou cylindrickou vadu očí odstranit, a tak pětiletý Petr Jan Juračka žil asi půl roku u prarodičů v Pardubicích, aby mohl chodit do tamní speciální školky pro zrakově postižené. V ní kluci a holčičky cvičili zrak například vyšíváním vzorů autíček nebo mašinek.

Dnes vidí dobře. Oční vadu se usilovným cvičením a další léčbou, kterou pro něj zajistili rodiče, postupně podařilo spravit tak, že oči se staly dokonce jeho hlavním pracovním nástrojem. Jako fotograf a kameraman navštívil šest kontinentů a na případnou laserovou operaci, která by mu zrak zcela vyléčila, zatím nepomýšlí. "Každá operace je riziko a pro mě jsou oči všechno. Navíc medicína jde raketově dopředu a za pár let budou k dispozici třeba i jiné technologie," poznamenává 32letý Petr Jan Juračka v kavárně Mrtvá ryba na okraji areálu botanické zahrady v Praze na Slupi.

Fotit začal v jedenácti letech, když dostal od otce východoněmecký fotoaparát Praktica L s 50milimetrovým objektivem Carl Zeiss. "Táta je výtvarník, ale já měl na kreslení volšový ruce, tak nás napadlo, že bych mohl začít fotit. Moje první fotka byla strom někde v Orlických horách," vzpomíná. "Fotil jsem pod jeho vlivem, ale pak jsme se začali hádat. Já myslel víc jako fotograf a on byl víc ponořený v grafice, tak jsem se rozhodl jít vlastní cestou," vypráví Juračka junior. Se svým otcem Františkem má nicméně dodnes společnou webovou stránku juracka.eu, jež seznamuje zájemce s jejich tvorbou.

Motýl nemá názor, žena ano

Ve stejném roce, co dostal fotopřístroj, pobýval na letním táboře pro děti zajímající se o přírodu a zamiloval se do mikroskopů. Živočichové běžným okem sotva postřehnutelní nebo zcela neviditelní se pod zvětšovacími skly proměňovali v neuvěřitelná monstra či fantastické výtvarné artefakty. Poznal také, že na mikroskop je možné nasadit foťák, a zamiloval se do mikrofotografie.

Od sedmi let doma v Holicích v Čechách choval želvy. Terária postupně přibývala a malý nadšenec získal i druhy o velikosti 80 centimetrů a dožívající se sta let. Jako patnáctiletý prohlašoval, že v dospělosti bude jezdit na zoologické expedice a zachraňovat ohrožené druhy. Tehdy o něm Česká televize natočila dokument do cyklu o nadaných dětech Nehasit, hořím!

Během studia pražské přírodovědecké fakulty ještě zkoušel − a docela úspěšně − fotografovat ženské akty. "Začínal jsem tady v zahradě. Katka byla moje první modelka," ukazuje z okna kavárny směrem k botanickým skleníkům. "Jenže pak mě to přestalo bavit. Mně se ženy líbí, ale vždycky trvá, než se s nimi domluvíte. A žena má na fotku, kterou s ní děláte, vždycky nějaký názor. A to třeba motýl nemá," směje se Juračka, jenž na konci své zhruba tříleté etapy focení aktů vyhrál mikrosnímkem korýše nosatičky první ročník fotografické soutěže Přírodovědecké fakulty UK Věda je krásná. Později zvítězil i v mezinárodním klání s fotografií motýlích křídel.

Viděl jsem to, o čem jsem předtím jen četl v dobrodružných knihách," říká český Indiana Jones Petr Jan Juračka.

Zřejmě víc si ale dnes váží snímku, který pořídil ještě před těmito oceněními. V jedné tůni na Kokořínsku se mu podařilo odchytit a vyfotit miniaturního korýše perloočku. Až po několika letech ověřování a popisování se prokázalo, že jde o úplně nový druh, a navíc český endemit (tedy vyskytující se pouze na jednom území), jenž dostal po významném zesnulém hydrobiologovi Jaroslavu Hrbáčkovi název perloočka Hrbáčkova. A právě hydrobiologie se stala oborem, jímž se Petr Jan Juračka začal profesionálně zabývat. Navzdory objevení zmíněného prapodivného tvora je dnes ovšem známější jako fotograf přírody a popularizátor vědy.Ekvádorští motýli nasávají sůl z kapek vody.

"Vědecká fotografie je krásná, ale krutá milenka," píše na svém blogu. V rozhovoru na kraji botanické zahrady vysvětluje, že zmíněná krutost spočívá ve spoustě času, který je vědeckým snímkům ve srovnání s těmi klasickými potřeba věnovat. Například záběry perloočky Hrbáčkovy ho stály stovky hodin. Preparáty se musí mimo jiné složitě vysušovat, čistit, uchovávat v lihovém nálevu nebo pozlacovat, aby byly na fotce vidět.

Dítě štěstěny

Poslední velkou expedicí, kterou zatím podnikl, byla letošní do tropických pralesů Ekvádoru. Tam měl za úkol obrazem zachytit život místních kmenů pro dokumentární cyklus režiséra Petra Horkého o konci civilizací, natáčený volně podle knihy věnované stejnému tématu od egyptologa Miroslava Bárty. "Není to tak dávno, co tamní domorodci bělochy, kteří se s nimi pokoušeli o kontakt, zabíjeli jedovatými šípy z foukačky. Nyní ale některé kmeny chtějí, aby se o nich natáčelo, protože jejich území zabírají kousek po kousku těžaři," vysvětluje Juračka.

Pralesní muži stále nosí penisové šňůrky, ty ale už nejsou jejich jediným "oděvem" jako donedávna. Na lov chodí nazí, ale při komunikaci s cizinci si už obují "adidasky" nebo "najky", obléknou lesklá trička a šortky a nagelují si vlasy. "Někdy jsem si vedle nich připadal jako největší socka," směje se cestovatel. V tropech má jeho objektiv stále políčeno i na faunu, například na oblíbené motýly nebo pestrobarevné papoušky.

Krátce před výpravou do Jižní Ameriky se fotografující dobrodruh podíval do Egypta, kde Bárta a spol. pátrali po pokladech z doby faraonů. Přírodovědec z Holic se tu prezentoval − a ne poprvé − jako dítě štěstěny. Hned první den po příjezdu filmového týmu se českým egyptologům podařilo pod zemí odkrýt pět tisíc let starou kapli, kolem níž předtím několik měsíců bez úspěchu kutali, aniž tušili, že se tam něco tak cenného skrývá. A Juračka samozřejmě u toho fotografoval a filmoval. "Viděli jsme to, o čem jsme předtím jen četli v dobrodružných knihách: jak vám vlivem oxidace před očima mizí prastarý inkoust na pět tisíc let starých stěnách. Stačili jsme to vyfotit a hned se volalo do Česka, aby přiletěli restaurátoři písmo zafixovat. Druhý den tam byli," líčí Juračka příběhy jako z filmů o Indiana Jonesovi.

V egyptském Nilu se mu bohužel podařilo utopit dron pojmenovaný Gagarin. S jeho pomocí předtím úspěšně fotografoval z ptačí perspektivy vodopády Arú v Ugandě. "Dodnes se mi nechce věřit, že jsem nad nimi opravdu létal. Dron třináctkrát vzlétl a třináctkrát přistál. Bylo to dost adrenalinové: obrovská vlhkost, prosekávali jsme se tam džunglí mačetou a brodili řekou na laně, aby nás to nestrhlo."

Dron mi ulítl do Číny

Loni dostal dron dokonce do výše 6334 metrů pod vrcholem druhé nejvyšší hory světa K2 v pákistánském pohoří Karákóram. Asi půl roku se domníval, že drží světový výškový rekord v natáčení dronem. Pak se ukázalo, že kdosi byl krátce předtím s létajícím robotem ještě o něco výš u Mount Everestu.Tábor, odkud létal dron na K2

V Pákistánu jeho dron přelétával vojenskou základnu a Juračka trnul, aby se na ni nezřítil. "Nevím, co by pak se mnou provedli. Jednou tam prý nouzově přistál jakýsi Rus s rogalem. Poslali ho domů do Ruska jen bosého v trenýrkách a s pasem," vypráví Juračka. Po návratu mu přišla pozvánka na pákistánskou ambasádu v Praze. "Dost jsem řešil, jestli mě můžou zatknout a transportovat na letiště… Ale nakonec jsem tam dostal certifikát za propagaci dobrého jména Pákistánu. Ukázalo se, že o mém přeletu nad základnou vědí, a protože se do filmu její záběry naštěstí nedostaly, s radostí mi tohle extempore prominuli," usmívá se Juračka. Ocenění obdržel spolu s Klárou Kolouchovou, první českou horolezkyní, která zdolala Mount Everest a na expedici na K2 jej přizvala.

Adrenalin si užil i při filmování z dronu nad tanzanskou horou Kilimandžáro. Tam je to totiž zakázáno. "Když už jsem tam byl a měl jsem dron s sebou, bylo mi líto to nevyužít. Ale nikoho jsem neohrožoval. V Česku všechna pravidla a zákazy ohledně dronu dodržuju a jsem na to hrdý. Stejně tak v autě nepřekračuju rychlost a v životě bych nejel na červenou," ujišťuje.

Nějak jsem se s tím dronem nedohodl. Naváděl jsem ho doleva a on letěl doprava. Řekl jsem mu ,vypni se' a on šel do mě. Skončilo to stehy na rukou, stříkala krev.

Juračka začal fotit a natáčet s drony v roce 2012 a byl jedním z prvních v zemi, kdo se tomu začal věnovat soustavně. Pro svůj první bezpilotní letoun cestoval z Holic do Rakovníka. "Musel jsem ho pak zprovoznit, aby létal na mé vysílačce. Ale nějak jsem se s dronem nedohodl. Naváděl jsem ho doleva a on letěl doprava. Řekl jsem mu 'vypni se' a on šel do mě. Skončilo to stehy na obou rukou, stříkala krev," vypráví. Nakonec vypověděl poslušnost i přístroj, s nímž "dobyl" K2. "Prostě letěl směr Čína a přes veškerou snahu se nevrátil zpátky. Říkali jsme si, že zatoužil po své domovině," glosuje sběrač zážitků.

Dobrodružství na pláži

K dronům mu pomohla cesta k nejhlubšímu jezeru světa, ruskému Bajkalu. Nejenže se tam setkal s vodními mikroorganismy, které jsou mnohonásobně větší než čeští příbuzní, jež fotografoval v kokořínských tůních. Udělal tam i snímek jezerní hladiny, který se nakonec ocitl na obálce severoamerického vydání románu jednoho z nejprodávanějších světových prozaiků, Brazilce Paula Coelha, nazvaného Alef. "Volala mi editorka z New Yorku, že se fotka dostala do užšího výběru, jestli s publikací souhlasím. A pak se ozvali, že si Coelho vybral právě ji," říká. Za honorář za tuto fotku si koupil svůj první dron.Nejhlubší jezero světa Bajkal.

Juračka má 40procentní úvazek coby vědecký pracovník na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UK, kromě badatelské práce učí vědeckou fotografii a je asistentem u předmětů mikroskopická technika, hydrobiologie a ekologie. "Nejsem typ člověka, který by u čistě vědecké práce vydržel na sto procent. To by mě nenaplňovalo a zabilo by mě to," přiznává.

Nejsem typ člověka, který by u čistě vědecké práce vydržel na sto procent. To by mě nenaplňovalo a zabilo by mě to.

Vedle výzkumu, přednášek, focení a natáčení se chce v blízké budoucnosti více věnovat také pořadu Petrova divočina, jenž je součástí úterního magazínu Víkend v televizi Nova a snaží se atraktivním způsobem přiblížit přírodu a vědu. "Jeden scénář vzniká ve spolupráci s univerzitou, druhý s Novou. Jste tak trochu mezi mlýnskými kameny. Každý říká něco úplně jiného a vy musíte najít konsenzus, aby příběh dával smysl, bavil a byl věcně správně," popisuje vznik vědecké one-man show v komerční televizi.

Kterou svou výpravu považuje za nejdobrodružnější? "Asi letošní cestu s dětmi na pláž do Itálie," zubí se otec dvou předškoláků. "Děti s vámi nechtějí v pět ráno na vyhlídce natáčet východ slunce, ve tři v noci fotit hvězdy nebo letět na pět dní do Austrálie. Zrovna jsem se vrátil z Pákistánu, a tak jsme se se ženou dohodli na něčem, co bude pohoda a dětem se to bude líbit. Zážitek z téhle expedice byl můj nejintenzivnější, ty ostatní jsou si rovny."