Vždy jsem upřednostňoval pohodlí před módou, ale snažím se to propojit," tvrdí režisér Radim Špaček. Nejčastěji chodí ve sportovním − trika, tenisky, pohodlné kalhoty −, ale za sportovce se rozhodně nepovažuje. Často k tomu přibere sportovnější sako.

"Nikdy jsem nebyl moc při penězích, oblečení jsem kupoval v sekáčích nebo jsem ho dostával k Vánocům. Lepší je to až poslední dobou, takže když něco potřebuji, jdu si to koupit. Není to sice žádné utrpení, ale nijak se v tom nevyžívám. Teď mi přišel honorář za seriál, tak jsem si něco málo pořídil."

Dobře se cítí i v elegantním značkovém obleku, který si přivezl z Indie. Přestože má rád barvy, jeho výběr bývá ode zdi ke zdi: "Jsem spíš ten pražskej intoš, kterej chodí v černým. Mám ale dny, kdy se rád ,vybarvím'."

Doplňky na druhém snímku v galerii

◼ Boty: Vždy to jsou botasky. Čím pestřejší, tím lepší. Jako vegetariána mě zaujalo, že mají i několik modelů veganských. Tyhle jsou ale z kůže. ◼ Brýle: Za brýle utrácím nejvíc. Samozřejmě i ty sluneční jsou dioptrické. ◼ Tabatěrka: Mám ji od chvíle, kdy začali dávat ty šílené obrázky na krabičky s cigaretami. Dostal jsem ji k Vánocům. Je samozřejmě vykládaná perletí, ne slonovinou. ◼ Vapka: Používám ji, když nemůžu kouřit cigarety. Je to "zdravé" pokouření, člověk z toho bere nikotin bez spalování. Aspoň vím, co v tom je. Na rozdíl od elektronických cigaret. ◼ Otvírák: Přinesl mi ho indický kamarád a samozřejmě nevěděl, co ten symbol znamená. ◼ Stolek: Ještě nedávno na něm ležely texty hry V hodině rysa, kterou jsme zkoušeli tady v La Fabrice. Ten prostor mám rád.

Na herecké konzervatoři vzbudil velký poprask na jaře roku 1990, když dorazil v ruské vojenské uniformě. "Chtěli mě ze školy vyhodit. Ještě tam dojížděl totalitní způsob myšlení." Od prvního ročníku, kdy dostal hlavní roli v Kachyňově filmu Blázni a děvčátka, mu nejvíce imponovala osobnost režiséra. "Pochopil jsem, že herci jsou tam spíš ten ,spotřební materiál', a děsila mě představa, jak sedím doma a čekám, až mi někdo zavolá. Jako režisér to mám ve svých rukou. A když dostanu nějakou menší roli − jako nedávno u Jirky Stracha nebo u Honzy Hřebejka, teď mám malou čurdu u Petra Zelenky −, je to příjemné zpestření."

Ve výběru filmových kostýmů spoléhá na návrhářku Andreu Královou "Dělal jsem s ní na snímku Pouta, jenž se stejně jako seriál Svět pod hlavou odehrával v roce 1982. Vím, že osmdesátky dokáže vyhmátnout naprosto přesně."

Na slavnostní příležitosti si bere oblek, ale kravatu, jež je pro něj symbolem měšťáctví a usedlosti, nikdy. Měl ji jen dvakrát v životě, z recese. Uvědomuje si však, že ho otec Ladislav Špaček, odborník na etiketu, sleduje: "Táta ví, že nejsem úplnej blázen a že mám oblečení pod kontrolou. Ale on taky není etiketou posedlý. Někdy schválně udělá v restauraci nějakou chybku, když ho lidi pozorujou. Kdybych ale přišel na Českého lva v teplácích, asi by nebyl rád."

Bez čeho se v posledních dnech neobejdu

jarvis_598c5667498e27acf73544da.jpeg
Foto: Michaela Danelová

BOTY: Vždy to jsou botasky. Čím pestřejší, tím lepší. Jako vegetariána mě zaujalo, že mají i několik modelů veganských. Tyhle jsou ale z kůže. BRÝLE: Za brýle utrácím nejvíc. Samozřejmě i ty sluneční jsou dioptrické. Tabatěrka: Mám ji od chvíle, kdy začali dávat ty šílené obrázky na krabičky s cigaretami. Dostal jsem ji k Vánocům. Je samozřejmě vykládaná perletí, ne slonovinou. VAPKA: Používám ji, když nemůžu kouřit cigarety. Je to "zdravé" pokouření, člověk z toho bere nikotin bez spalování. Aspoň vím, co v tom je. Na rozdíl od elektronických cigaret. OTVÍRÁK: Přinesl mi ho indický kamarád a samozřejmě nevěděl, co ten symbol znamená. STOLEK: Ještě nedávno na něm ležely texty hry V hodině rysa, kterou jsme zkoušeli tady v La Fabrice. Ten prostor mám rád.