Schůzku jsme si domlouvali francouzsky po e-mailech, sešli jsme se také v bistru "La petite conversation" v centru Ostravy, takže jsem usoudila, že Emmanuel Chilaud možná umí pár českých slovíček, ale při delší konverzaci dá − jako většina expatů − přece jen přednost rodnému jazyku. To byl ovšem základní omyl, který mi došel až pár minut předtím, než před bistrem zastavilo jeho auto.

"Přijede Manu! Ne, neboj, on mluví moc dobře po našem," začaly najednou šveholit servírky a navigovaly novou kolegyni, aby připravila pro milého hosta stůl před bistrem na chodníku. A pak, během dvou hodinek, které jsme si tam povídali (a též trochu ochutnávali), se u nás zastavil jeden, druhý, třetí kolemjdoucí… Aby Emmanuela pozdravili, zeptali se, co dělá o víkendu. Byl poklidný ostravský podvečer. Pátek. Nikdo už nespěchal. A já si přišla jako doma.

Jak jste se vůbec ocitl v Ostravě?

Poprvé jsem přijel, abych uvedl v Ostravě do provozu novou továrnu firem Asus a Pegatron, v které se měly kompletovat počítače pro Packard Bell, pro nějž jsem pracoval. Původně měl továrnu ve Francii, ale náklady stále stoupaly, a tak nový čínský majitel rozhodl výrobu přestěhovat na východ. Stěhovali jsme tedy 70 procent do Číny a 30 procent výroby, při níž šlo především o ty nejdražší počítače určené pro evropský trh a pro rychlé objednávky, jsme přesunuli do Ostravy. Byl jsem tehdy v Packard Bellu vedoucím výroby ve francouzském Angers a jednoho dne mi prostě šéf řekl, ať si vyberu čtyři nebo pět nejlepších manažerů a jedu do Ostravy.