Loučení Usaina Bolta se tak úplně nevyvedlo. Legendární jamajský sprinter skončil na mistrovství světa v Londýně v běhu na 100 metrů až třetí. Vyhrál Američan Justin Gatlin. Neoblíbený, ba nenáviděný, takže došlo k málo vídané situaci − stadion na vítěze hlasitě bučel. Skloubil se v tom šok z toho, že idol Bolt neodchází vítězně, a znechucení nad tím, že ho porazil dvakrát usvědčený dopingový hříšník. Jako by pravda a Bolt prohráli se lží a Gatlinem. Jenže neznělo v tom bučení přece jen trochu pokrytectví?

Bolt je nesporně globálním kladným hrdinou. Superúspěšný, sympatický, usměvavý, a hlavně "čistý". Často se říká, že kladné hrdiny potřebujeme proto, že nám dávají příklad, ukazují cestu, směr, jak se rozhodovat, inspirují. Jenže ve skutečnosti kladní hrdinové, jejichž příběhy prožíváme, fungují spíš jako morální šidítko. Hrdina je často hlavně projekčním plátnem, na kterém s dojetím sledujeme to, o čem se domníváme, že bychom tím mohli být, aniž bychom tím byli. Sympatičtí, veleúspěšní, čistí. Sledujeme (až na výjimky) falešný sebeobraz. Když nám ho někdo bere, nelíbí se nám to. Bučíme.