Ve zdejších debatách o lidech snažících se dostat do Evropy lze často slyšet rozhořčené výkřiky: "Je neuvěřitelné, že se pro ně stále používá termín uprchlík! Vždyť to nejsou žádní uprchlíci, jsou to jen prachsprostí ekonomičtí migranti!" Mluví tak samozřejmě většinou ti, kdo by nejraději na kontinent nepouštěli vůbec nikoho a potřebují ospravedlnit svůj radikální náhled. Hezky to ukazuje, jak důležitá je pro naše prožívání a následné jednání použitá terminologie. Když je někdo uprchlík, tedy prchá před něčím nebezpečným, ohrožujícím, považujeme tak nějak za samozřejmé, že si zaslouží pomoc; člověk by se styděl zabouchnout před ním dveře. Když se ale řekne, že je to jen migrant, který jde za lepším, je málem záslužné hnát ho potěhem.

Upomíná to na prastarou mentální techniku zvanou dehumanizace. Ta spočívá v tom, že jedna skupina lidí začne jinou skupinu nazývat důsledně pejorativně, postupně ji tak zbaví důstojnosti a vůbec všech atributů lidskosti, načež si vůči ní už může dovolit vlastně cokoli. Dehumanizace v současném českém kontextu funguje například tak, že se muslimům začne říkat "bubáci" či "slimáci", až postupně leckomu přijde v pořádku do nich coby do bubáků kopat, jako jsme to viděli nedávno na jednom pražském koupališti.