Jeden můj kamarád poptává na Facebooku zkušenosti, jaké to je být vegetariánem, případně veganem. Je možné mít rozmanitý jídelníček? Dá se jíst v restauracích, a to i jinde než v Praze? Nechybí člověku nekonzumujícímu maso síly na sport, třeba běhání nebo jízdu na kole?

Rady se jen valí, spousta lidí se o zkušenosti chce podělit. Někteří si pomyslně ťukají na čelo, "bez masa se přece nedá žít!", jiní nešetří vlastními radami, jak je osobně podobná změna "posunula", "změnila k lepšímu" a bůhví co ještě.

Obojí je pitomost, soudím. Bez masa se samozřejmě dá žít, což říkám jako milovník steaků, slaniny i řízků. Ale že by někoho to, že přestane jíst maso (případně i mléko a vajíčka), nějak výrazně proměnilo? Tomu taky nevěřím, nezlobte se.

Plně respektuji jakékoliv zdravotní důvody, které k vegetariánství nebo veganství můžou vést. A respektuji, byť ne úplně chápu důvody "ideologické": jako že živočišná výroba naši planetu příliš zatěžuje nebo že podmínky ve velkochovech jsou týráním zvířat.

O.K. Ale pokud si někdo myslí, že ho odstrčení talíře s bůčkem zachrání od nejistoty a zmatku, které pociťuje, pak dopředu varuji, ať si nedělá moc velké naděje.

Považuji to za projev rozmařilosti a zhýčkanosti moderní konzumní společnosti, ve které − pro někoho naštěstí a pro jiného bohužel − dnes žijeme i v Česku. Ne, stále jsme nedohnali "ani" sousední Rakousko, jak jsme si malovali počátkem 90. let, ale patříme mezi nejšťastnější a nejspokojenější obyvatele planety.

Jsem z generace dnešních čtyřicátníků a padesátníků, která na startu kariéry byla hladová a nenasytná. Toužili jsme po svobodě. Toužili jsme po tom, žít podle svých představ a dělat to, co nás baví a naplňuje. Toužili jsme po tom, mít se zkrátka a jednoduše dobře. A měli jsme to ohromné štěstí, že se nám to v zásadě splnilo. Někomu víc a někomu méně, život není férový ani spravedlivý, ale šanci dosáhnout na své sny jsme dostali.

Klišé říká, že nejhorší, o co člověk může přijít, jsou jeho sny. Když zapomene toužit. Všechno má, ale stejně se dobře necítí. Něco mu chybí, ale neví co. A tak postupuje opačně. Zkouší, zda by mu nepomohlo, když se něčeho naopak vzdá.

Vegetariánství je toho typickým příkladem. "Aha, tak ono je to maso, kvůli kterému nejsme šťastní!" Takže přestaneme jíst maso, a protože lidská psychika je mocná, dost pravděpodobně se okamžitě cítíme lépe. Ale dřív nebo později to pomine. Soudím, že právě proto bylo vynalezeno veganství. Aby měl člověk šanci udělat aspoň ještě jeden krok, než zjistí, že ani vynechání mléka, vajíček či medu ho šťastným neučiní.

Každou chvíli někde slyším nebo čtu, jak někdo ze známých či kamarádů našel recept na šťastný život. Vyhodil z domu televizi, odhlásil se ze všech sociálních sítí, přestal se sexem, nepije alkohol a odmítá sladkosti. Co já vím, určitě je ještě spousta dalších věcí. A když nepomůže nic, pořád je tu ještě šance změnit si pohlaví. V Americe počet těchto procedur roste dvouciferným tempem.

Přeháním, dělám z našeho neštěstí "prvního světa" grotesku? Nemyslím si.

Toť vize budoucnosti: až jako abstinující vegani, bez Facebooku, mobilu a sexuálního života, se změněným pohlavím a se zamyšleným pohledem zkoumajícím, co ještě bychom si mohli zakázat… se konečně dobereme toho, co je s námi špatně. Nic! Všechno máme a nic nám nechybí. Jen maličkost. Přestali jsme umět být šťastní.

Související