Koncem března tento list napsal, že koalici lidovců a Starostů bude možné vzít vážně až v momentu, kdy budou vytištěny volební lístky. Skepse se začíná potvrzovat. Jeden průzkum za druhým ukazuje, že koalice nemusí překonat deset procent hlasů, což by znamenalo, že zůstane před bránou poslanecké sněmovny, a nervozita aktérů logicky roste. Oficiálně zatím nevíme nic, ale informace unikající z interních jednání naznačují, že stále víc lidovců by nejraději z koaliční dohody vycouvalo. A revizi projektu by zřejmě, vzdor dosavadním oficiálním proklamacím, neodmítlo ani vedení Starostů. Jak utrousil už na sjezdu KDU jeden z členů vedení STAN: "Když to bude vypadat divně, v červenci si na to sedneme." Je červenec. Divně to vypadá. Inu, vskutku nejvyšší čas si "na to sednout".

Když koalice vznikala, říkali Pavel Bělobrádek s Petrem Gazdíkem: Míříme vysoko, chceme být třetí sílou v české politice. Naprosto v pořádku, sympatické. Ale nyní se znovu vynořuje otázka: Proč k tomu potřebují koalici? Proč nemohou jednoduše jít společně, spolupracovat, a to bez toho, aby balancovali na okraji propasti? Voličům je přece úplně jedno, jakou formu spolupráce má. Je v pořádku klást si velké cíle, ale těžko se chápe, proč si na cestu k jejich dosažení dobrovolně instalovat překážky, které mohou být fatálního rázu.