Nejbližší velehory bývaly dlouho Vysoké Tatry. I když už je to třeba z jižních Čech mnohem blíž na rakouský Dachstein, Tatry pro nás mají zvláštní přitažlivost, okořeněnou vzpomínkami na dobu, kdy bývaly "naše". Ještě pořád je možné dojet do Tater nočním rychlíkem, užít si s kamarády trochu legrace po cestě a ráno odpočatí vystoupit do slovenské reality. Ta je právě z Popradu lemována o poznání vyššími kopci, než na jaké jsme zvyklí z Českého středohoří.

Když Lenin, tak proč ne my…

Nejnavštěvovanějším a také nejvyšším volně přístupným vrcholem slovenské části Vysokých Tater jsou 2500 metrů vysoké Rysy. Vylezl prý na ně svého času Vladimír Iljič Lenin a ještě před ním také Marie Curie­-Skłodowská s manželem, tak co bychom to nedokázali my…

V létě bývá na vrcholu, z něhož je samozřejmě překrásný výhled, docela tlačenice. Když už máme cestou potkávat spoustu lidí, tak ať to nejsou pořád ti stejní − volíme proto krásný celodenní přechod z Polska na Slovensko. Rysy jsou totiž hraničním vrcholem, a nejen to: pro Poláky také tím nejvyšším v zemi. A ještě jedno "nej" tu potkáme − polské pleso Morskie Oko je se svými téměř 35 hektary největším v Tatrách. Právě odtud se začíná stoupat až na vrchol Rysů.

Čím výš člověk je, tím menší se vodní hladina zdá. Pohledy dolů do hlubiny se neomrzí, i když je třeba dávat pozor na cestu. Není to nic pro toho, kdo má závratě na balkoně v prvním patře. Cesta je však jištěná řetězy a dá se podle průvodců zdolat za dvě a půl hodiny. Trvá nám to poctivé tři, terén je místy skoro horolezecký, tedy pokud si člověk odmyslí ty řetězy.

Odměna v podobě vrcholu je sladká, úměrná námaze a chvilkám nejistoty a strachu. Sestup slovenským úbočím hory už je proti výstupu snadný. Brzy je tu sedlo Váha s výhledem na legendární Galerii Ganku. Tahle stěna je protkána těmi nejtěžšími horolezeckými cestami, a když máme to štěstí, že jimi zrovna někdo leze, jen těžko odpoutáme pohled a pokračujeme v sestupu.

Vídeňský alpský oblouk

◼ Zajímavou alternativou k výstupům na osamělé vrcholy je rakouská dálková turistická trasa zvaná vídeňský alpský oblouk, na které pošlapete nahoru dolů, údolími, náhorními plošinami, hřebeny i vrcholy. Jak název napovídá, východisko má kousek od Vídně a jejím hlavním tématem jsou Alpy.
◼ Stezka značená modrým logem má celkem 300 kilometrů, během nichž můžete okusit vše: pohodový výšlap, adrenalinovou jištěnou cestu, kterým se v Rakousku říká klettersteig, gastronomické zážitky i romantické přenocování v horských chatách. Trasa má mnoho zeleně značených odboček, jež se vždy vracejí zpět na hlavní cestu. A ta se zase obloukem vrací do stejného údolí, z něhož vychází a v němž leží městečko Wiener Neustadt. Pokud chcete projít všech 19 etap, nejlepší je začít v obci Katzelsdorf a končit v Bad Fischau­-Brunn. Zvolit můžete i jednotlivé úseky samostatně.
◼ Do cesty se vám postaví vesnice s vyhlášenými turistickými službami (např. Puchberg am Schneeberg). Najdete je v pohoří Rax, jež nabízí hotové ferratové eldorádo. Jištěné cesty tu mají dlouhou, některé více než stoletou tradici. Mnohé vedou z obřího kotle údolí Großes Höllental, jako třeba ta s půvabným názvem Ďáblova koupelna (Teufelsbadstubensteig) nebo Alpenvereinssteig. Vystoupáte jimi na náhorní plošinu půvabného vápencového pohoří a pohodlně se vrátíte k vídeňskému alpskému oblouku. Modré značky vás dovedou k vyhlášenému Habsburghausu, kde je prý nejhezčí západ slunce v celém pohoří.

I když je tu velké lákadlo v podobě Chaty pod Rysy. Nejvýše položená tatranská chata, na kterou proviant dodnes tahají nosiči s velkými krosnami. Už několikrát se ji z mapy Tater pokusila smazat lavina, chata ale vždy povstala z ruin do vylepšené podoby. Zastavit se tu na čaj je milá povinnost.

Další sestup okoření pár metrů řetězů nad Žabiemi plesami a nekončící výhledy na rozeklané štíty, za které pomalu padá ostré tatranské slunce. Celodenní putování končíme na Popradském plese nad talířem brynzových halušek. Na symbolický "cintorín" obětí Vysokých Tater půjdeme až zítra.

Svéráz bulharských výstupů

Bulhaři mají hory rádi. Lezou na ně bez ostychu a často také bez patřičného vybavení. Piknikují v jejich klínu, neváhají vynést do třítisícových výšek rádia či přehrávače, když nemají pohorky, jdou klidně v gumákách… Samozřejmě ne všichni a všude, ale pokud se potká pěkné letní počasí, sobota a ještě prázdniny, je velká šance, že na Pirinu takové turisty potkáte. Pak nezbývá než s vysokohorským zážitkem přijmout i dávku folkloru.

Pohoří Pirin je označováno jako nejdivočejší oblast Bulharska, je tu 45 vrcholů přesahujících výšku dva a půl kilometru. Ten vůbec nejvyšší se jmenuje Vichren, ale známý je spíš pod svou přezdívkou mramorová pyramida. A svému přízvisku dělá čest: Hora se tyčí do výšky 2914 metrů a její majestátní štít nelze přehlédnout. Mramorový vrchol připomíná tvar jehlanu, který napichuje tvořící se bouřkové mraky. Pohled na ně nás urychluje víc než touha stát na vrcholu.

Východiskem je oné letní soboty pro většinu lidí chata Vichren, k níž se dá dojet autem. Odtud je to už "jen" tisíc výškových metrů ke kamennému památníku na vrcholu. Cesta je příjemná, vede zpočátku horskými loukami, teprve když se začne zvedat z jižního sedla, je samý kámen. To už však šplháme po vrcholové pyramidě. Úplně nahoře se bohužel zatáhne, to se ale v horách prostě stává.

Sestup mnohem příkřejší severovýchodní stranou hory patří k náročnějším. Místy je jištěn řetězy, na které se ale dnes chvílemi stojí fronta. Ke cti téhle části hor je třeba přičíst, že značení je tu bezproblémové, na rozdíl od jiných oblastí, kde je spíše bulharské…

Slovenské i polské Tatry jsou o poznání vyšší kopce, než na jaké jsme zvyklí z Českého středohoří.

Ze sedla lze pokračovat vyhlášeným, jako nůž ostrým hřebenem na Končeto. Velice vzdušná jištěná trasa je trochu "na morál", tak tam pustíme jenom starší z dětí a s nejmladším si prodloužíme svačinu v sedle. Už společně obdivujeme při sestupu mohutný kužel Vichrenu, který se odsud zdá mnohem větší než z jižní strany. V obrovitém kotli pod mramorovou stěnou leží zbytky sněhu. Během dlouhého sestupu máme dost času obdivovat protější hřebeny divokého Pirinu i bohaté bouřkové mraky nad nimi. Pichlavé slunce nás doprovází až do posledních okamžiků, dokud za sebou nezabouchneme dveře auta a nezačneme kroužit serpentinami z chaty Vichren do Banska.

Bansko prý bývalo útulným městečkem choulícím se pod divokým Pirinem. Na to ale dnes zapomeňte − divoce se nad ním budují sjezdovky a samotné město obklopují nové, rozestavěné i nikdy nedostavěné hotelové komplexy, které spojují poloasfaltky plné výmolů. Zážitek z výstupu na mramorovou pyramidu to ale ještě nikomu nezkazilo.

Vábící bílá hora

Výš to v Evropě prostě nejde, pokud se shodneme na tom, že stojíme na vrcholu nejvyšší hory starého kontinentu zvané Mont Blanc. A evropští turisté se na tomhle většinou shodnou. Hora, která se podle nejnovějších měření tyčí do výšky 4808,73 metru, otevřela cestu dobývání Alp.

Bylo to roku 1786, když na bílé čepici Mont Blanku poprvé stáli lidé − mladý lékař ze Chamonix Michel Gabriel Paccard a jeho průvodce, lovec kamzíků Jacques Balmat. Na vrchol je popohnala zvědavost jistého Horace De Saussura, vědce, který byl alpskými vrcholy doslova uhranutý. Na dobytí toho nejvyššího tehdy vypsal odměnu, kterou by o rok později býval mohl vyplatit sám sobě. Vysněného vrcholu totiž také dosáhl.

Podobně jako Paccard s Balmatem jen s velmi primitivním vybavením, které zahrnovalo boty pobité speciálními hřeby a dřevěné hole. Není divu, že muži utrpěli omrzliny a dolů se dostali jen s vypětím vůle. Ale svět byl fascinován. Zpráva o dobytí Mont Blanku se rychle rozšířila a touha napodobit jeho pokořitele zachvátila dobrodruhy a vědce v mnoha zemích. Otevřela se kapitola alpského horolezectví, kterou pomáhaly psát i ženy. Ta první stála na nejvyšším bodě Evropy už v roce 1838. Jmenovala se Henriette d'Angeville a obdiv si zaslouží i proto, že musela lézt v sukni, aby neporušila dobré mravy.

Mramorový vrchol Vichrenu připomíná jehlan, který napichuje tvořící se bouřkové mraky.

Od té pionýrské doby na Mont Blanc vystoupaly stovky lidí a hora vábí i dnes. Také proto se z výstupu na její vrchol vracejí lidé nadšení, ale i otrávení množstvím těch, kteří šlapou před nimi či za nimi. Pokud se ovšem vrátí − desítky lidí totiž ročně na Mont Blanku zahynou. Není to přitom dáno obtížností výstupu takzvanou normální cestou, ten trénovaný vysokohorský turista zvládne, pokud se naučí nezakopávat o mačky a používat cepín. Jenomže touha být nahoře za každou cenu často vede k podceňování rizik plynoucích z počasí a nadmořské výšky.

Za dobrého počasí, s dobrým vybavením a úsudkem − a nejlépe v doprovodu horského vůdce − je ale výstup na Mont Blanc nezapomenutelným zážitkem. I s aklimatizací se jedná přibližně o týdenní výpravu, během které se člověk dotkne podstaty horolezectví: zažije vstávání za hluboké tmy, světla čelovek stoupajících tmou kamsi vzhůru, krátký odpočinek u proslulé chaty Vallot, což je vlastně plechová útulna, a finální výstup úzkým zasněženým hřebenem až tam, kde už to v Evropě výš nejde.