Nejbližší velehory bývaly dlouho Vysoké Tatry. I když už je to třeba z jižních Čech mnohem blíž na rakouský Dachstein, Tatry pro nás mají zvláštní přitažlivost, okořeněnou vzpomínkami na dobu, kdy bývaly "naše". Ještě pořád je možné dojet do Tater nočním rychlíkem, užít si s kamarády trochu legrace po cestě a ráno odpočatí vystoupit do slovenské reality. Ta je právě z Popradu lemována o poznání vyššími kopci, než na jaké jsme zvyklí z Českého středohoří.

Když Lenin, tak proč ne my…

Nejnavštěvovanějším a také nejvyšším volně přístupným vrcholem slovenské části Vysokých Tater jsou 2500 metrů vysoké Rysy. Vylezl prý na ně svého času Vladimír Iljič Lenin a ještě před ním také Marie Curie­-Skłodowská s manželem, tak co bychom to nedokázali my…

V létě bývá na vrcholu, z něhož je samozřejmě překrásný výhled, docela tlačenice. Když už máme cestou potkávat spoustu lidí, tak ať to nejsou pořád ti stejní − volíme proto krásný celodenní přechod z Polska na Slovensko. Rysy jsou totiž hraničním vrcholem, a nejen to: pro Poláky také tím nejvyšším v zemi. A ještě jedno "nej" tu potkáme − polské pleso Morskie Oko je se svými téměř 35 hektary největším v Tatrách. Právě odtud se začíná stoupat až na vrchol Rysů.

Čím výš člověk je, tím menší se vodní hladina zdá. Pohledy dolů do hlubiny se neomrzí, i když je třeba dávat pozor na cestu. Není to nic pro toho, kdo má závratě na balkoně v prvním patře. Cesta je však jištěná řetězy a dá se podle průvodců zdolat za dvě a půl hodiny. Trvá nám to poctivé tři, terén je místy skoro horolezecký, tedy pokud si člověk odmyslí ty řetězy.

Odměna v podobě vrcholu je sladká, úměrná námaze a chvilkám nejistoty a strachu. Sestup slovenským úbočím hory už je proti výstupu snadný. Brzy je tu sedlo Váha s výhledem na legendární Galerii Ganku. Tahle stěna je protkána těmi nejtěžšími horolezeckými cestami, a když máme to štěstí, že jimi zrovna někdo leze, jen těžko odpoutáme pohled a pokračujeme v sestupu.