Před sto čtyřiceti lety, v roce 1877, přiblížila se planeta Mars k naší planetě, a přiblížila se tedy dychtivému zraku astronomů. Jeden z nich se jmenoval Giovanni Schiaparelli. Tento Ital zkoumal povrch rudé planety stejně pozorně jako vášnivě a domníval se, že v okuláru svého dalekohledu spatřil kanály, zavlažovací systém postavený rukama (chapadly?) obyvatel čtvrté oběžnice hvězdy zvané Slunce. Jeho počínání pozoroval český novinář Jan Neruda. Nadchl se pro astronomii. Jeho přítel Jakub Arbes vypráví, jak začal studovat odbornou hvězdářskou literaturu. Zájem přinesl záhy ovoce − v časopise Lumír vyšlo několik básní s astronomickou tematikou a to byl − řečeno dnešní terminologií − trailer sbírky Písně kosmické, vydané o rok později.

Toho roku přiblížení Marsu k Zemi se rozhodl Neruda spojit některé své texty, jež od roku 1867 vycházely v časopisech, do knihy, která dnes patří k jádru jeho odkazu. Byly to Povídky malostranské. Soubor povídek spolu s Písněmi kosmickými vstoupil do jednadvacátého století jako dílo živoucí, tedy doposud čtené.