Štrougalova funková extáze. Debutový román Karla Veselého popisuje fiktivní kapelu pozdního komunismu

Měli jsme zakázané kapely i písničkáře − ale co kdyby velké a vášnivé spiknutí, srdce planoucí pro rytmus a decibely, existovalo také mezi komunisty? Román nazvaný Bomba*Funk, jejž nyní vydal hudební publicista Karel Veselý, vypráví o hudebním organizátorovi Jiřím, který roku 1988 od prezidenta Husáka dostane tajný úkol: ukončit obecnou letargii a lhostejnost vůči myšlence komunismu tím, že založí novou rockovou kapelu. Bude nejlepší ze všech, "atomová", a v mladých srdcích vzbudí nadšení, jaké Husák pamatoval z poválečného období, "kdy lidé ještě zpívali a tančili".

V nápadu o fiktivní funkové sestavě se zvláštně prolíná víra v komunismus s entuziasmem, jakého jsou schopni skuteční stoupenci subkultur. A se středoevropskou národní povahou zásadně kontrastuje Husákovo rozhodnutí, že revoluce proběhne skrze výbušnost afroamerické muziky: má být nastolen "všeobecný funk".

V knize nakonec o alternativní dějiny totalitní éry jde poměrně málo − i když jsou reálie Československa 80. let minulého století vděčným zdrojem groteskního kontrastu a mnoha gagů. "Ať je vaše hudba kreativní ako Slušovice, plná energie ako Dukovany a ať má sílu zvednout porodnost v Československu alespoň o 10 procent," žehná Husák svou českoslovenštinou kapele Funky Leninz.

Ta však nejprve musí vzniknout: a už od prvních kapitol čtenář zjišťuje, že tohle bude hlavně příběh o zvláštních silách, jež probouzí hudba a dění kolem ní. Demiurg Jiří v příběhu konstatuje, že z českých muzikantů nikdy nic funkově explozivního nevydoluje: kapelu tedy postaví na nemuzikantech, kteří mají bavičskou jiskru.

Na post kytaristy je získán fotbalista Antonín Panenka − v knize je láskyplně a podrobně vylíčena jeho legendární penalta, jež v Bělehradě 1976 učinila Čechoslováky mistry Evropy. Dál v podivném tělese koexistují na baskytaru komik Josef Dvořák, trumpetista od Ivana Mládka Ladislav Gerendáš, amatérský romský bubeník Lájoš a chladný profesionál Felix Slováček. Ten je však během příběhu odhalen jako donašeč.

Kapelu korunuje nalezení zpěváka a vizionáře, jímž není nikdo jiný než komunistický expremiér Štrougal. Mimochodem, křestní jména se v příběhu vyskytují minimálně, evokuje se tak styl režimních hlášení a protokolárních výpovědí.

Štrougal je v pojetí autora knihy tajemný donchuán, který v předělávkách písní od Jamese Browna může vysoptit léta utlumovanou energii a na scéně se zběsile točí kolem své osy jako derviš. Vystupuje nepoznán − v sovětské válečné uniformě, ušance a černých brýlích: taková kombinace je dobře reprezentativní pro mix komunistických a popkulturních odkazů, které autor knihy Karel Veselý hněte do jediné materie.

Ve vrcholném období má kapela skutečně atomovou energii: od pozitivní harmonizace "národa pod jedním rytmem", jak zní černošské heslo, až po ničivou akci, jež velký sál pražské Lucerny zanechá v troskách.

Byl by omyl čekat, že kniha Bomba*Funk je čistým humorem. Fantaskní fikci zprvu dominuje formativní příběh kapely: sledujeme první zkoušky, první úspěšné koncerty, autorské pokusy, natáčení desky, boj se zákazy… Tohle se bude zvlášť dobře číst příznivcům popkultury − i když Veselý snad každou situaci griluje v absurditě a pomáhá tak obecnějšímu vyznění.

Vášnivost a extáze funku se otiskuje i do energie textu: Veselému se podařilo vypsat štěstí ze splynutí s muzikou a tak trochu i vesmírem. Postupně se do příběhu vkrade melancholie: to když síla hudby začne do osudu Funky Leninz zasahovat negativně a skupina vidí, že se vše vzdaluje původním úmyslům.

Přes všechnu obraznost se vyprávění zastavuje u mnoha úvah − třeba o roli sexu v totalitním životě (sex a funk mají mnoho společného) nebo o hudbě, která jde za slova a vede k menším nedorozuměním, než když spolu lidé mluví. Knihu tak lze číst i jako asociativní sbírku řady mikroúvah.

Knihou Bomba*Funk v žánru beletrie debutuje zkušený a renomovaný hudební publicista Karel Veselý, který do novely jasně otiskl svůj profesionální zájem a léta rešerší: příběh z hudebního prostředí má díky tomu bohatý a dost zábavný fantaskní rozměr. Je znát, že svou mystifikační fantasy si Veselý po léta hýčkal.

Zároveň má vydání dobé načasování. Připomíná se tu, že afrofuturistické mýty, spojené s kapelami Parliament−Funkadelic či Sun Ra Arkestra, jsou utopiemi o rovnostářském světě, formálně blízkými původním myšlenkám komunismu. Ovšem kdo by v knize chtěl vidět oporu pro současný comeback levicových ideologií, nebude to mít jednoduché. Finále románu "odhaluje", že jak Husák, tak Marx mysleli leccos jinak, než se může zdát. Víc by s ohledem na čtenářský zážitek nebylo fér prozradit.

Styl knihy utváří i limituje lehce toporný jazyk vypravěče, dobový, v něčem loajální k režimu. Bomba*Funk je na některých místech debutantsky mnohomluvná, škoda že jí nakladatelství BiggBoss rapera Vladimira 518 nedopřálo přísnějšího editora. Ale i tak je to jedna z nejpoutavějších fikcí sepsaných na bázi alternativní historie Československa. Ve "starém" příběhu proudí ideje, na které dnes tak či onak myslíme: a hudební fanoušci tu jako bonus najdou řádnou porci emocí a gagů ze svého světa.