Bylo by to vlastně dost špatné, kdyby v době nejnižší nezaměstnanosti a slušného ekonomického růstu zůstával státní rozpočet ve schodku.

Až potud si proto můžeme oddychnout, čísla, která včera zveřejnil resort financí, jsou pozitivní: rozpočet je v plusu, daně se daří vybírat, a to jak z maloobchodu, tak od firem a zaměstnanců. Veřejný dluh sice za první tři měsíce meziročně stoupl oproti konci loňského roku téměř o 170 miliard korun, jenže hlavně proto, že si stát nyní dokáže půjčovat extrémně levně, a tak toho co nejvíce využívá.

Tím ovšem dobré zprávy končí.

První problém, na který nejen státní pokladna, ale vlastně celá ekonomika narazí, vyplývá vlastně z toho, v jak skvělé kondici doopravdy je. Nízká nezaměstnanost nutí firmy zvyšovat platy (odtud také růst příjmů z DPH a příjmových daní do rozpočtu).

Zaměstnanců je nedostatek, firmy kvůli tomu nestíhají pokrýt poptávku a současně se jim zvyšují náklady na mzdy.

Navíc skončily intervence České národní banky, takže se všichni exportéři musí připravit na pokles příjmů z prodeje. A to i ti zajištění, kterým tato služba zvyšuje vstupní náklady. V kombinaci se situací na trhu práce mnozí z nich už nyní revidují plány zisku dokonce i pro letošní, ekonomicky stále dobrý rok. Nižší zisk bude znamenat snížení odvodů na dani z příjmů firem za rok 2017, což se negativně projeví na rozpočtu v příštím roce.

Další slabinou je příliv peněz z Evropských fondů. To, že Česká republika nedokáže čerpat peníze, není novinkou. Stejně jako zpoždění nového programu (na vině je Brusel i my), kvůli kterému rozpočet za prvních šest měsíců letošního roku dostal o 69 miliard korun méně než v rekordním loňském roce. Ani tak by vlastně nešlo o žádnou velkou tragédii, kdyby ovšem projekty i legislativa byly připravené na rozsáhlé infrastrukturní investice. Investiční aktivita státu je ovšem tragická − kapitálové výdaje v prvním pololetí jsou nižší bezmála o 19 miliard. Výstavba silnic a dálnic se opožďuje, projekty nejsou připravené. Neexistenci jednotného a transparentního plánu ostatně kritizovala poslední mise Mezinárodního měnového fondu, který se domnívá, že by se stát měl zaměřit na zvyšování růstového potenciálu země, především prostřednictvím vyšších investic.

Že by měl něco podobného v plánu, ovšem není vidět.

Novela stavebního zákona, která by měla stavby zjednodušit a zrychlit, sice nakonec prošla parlamentem, vzhledem k mnoha chybám ale ministerstvo pro místní rozvoj už nyní připravuje nový stavební zákon a nový zákon o vyvlastňování.

Vzhledem k tomu, že současné programovací období končí rokem 2020 a dva roky poté ještě může země čerpat peníze, lze s ohledem na dosavadní zkušenosti očekávat, že největší příliv peněz z Evropy přijde za čtyři až pět let. Do té doby si rozpočet bude muset vystačit bez těchto peněz. A co se týká příštího programového období, Česká republika s velkou pravděpodobností už čistým příjemcem peněz nebude.

Samostatnou kapitolou jsou pak výdaje státu. Vyšší důchody, sociální dávky a mzdy ve veřejné sféře jsou bezpochyby dobrou zprávou pro všechny, kterých se to týká. A jsou také tahounem mezd v privátní sféře. Proti nim by měl ale existovat reálný dlouhodobý plán, kde na to stát bude brát peníze. To jediné, co doopravdy má, je kontrolní hlášení a elektronická evidence tržeb, které zatím fungují nad očekávání dobře, protože daňové příjmy rostou rychleji než tržby. Jde však převážně o jednorázový efekt, který nejvíc dopadne na letošní a možná příští rok (s postupným zaváděním EET). Žádnými dalšími novými zdroji stát nedisponuje, a proto spoléhá výhradně na růst ekonomiky.

Blížící se podzimní parlamentní volby nasměrovaly politické strany k závodu o to, kdo co komu nabídne − z rozpočtu, samozřejmě.

Vládou schválený rozpočet na příští rok s padesátimiliardovým schodkem (stále v situaci ekonomicky nejlepších časů) rovněž nenasvědčuje tomu, že by kdesi v záloze čekala nějaká strategie, jež by veřejné finance dlouhodobě konsolidovala.

Současný stav rozpočtu tak potvrzuje, že dělat anticyklickou politiku (v krizi přidávat a v době ekonomického růstu šetřit) je podstatně obtížnější než o ní mluvit. Struktura rozpočtu je stále stejně špatná, jen díky růstu ekonomiky na ni není tak moc vidět.