Několik let stojím na pomezí dvou světů. Mezi kandidáty a firmami, kde se často odehrávají až groteskní situace. Kandidáti se často nedozvědí, proč je firma odmítla. Dostanou jen informaci: "Děkujeme, že jste přišli, ale vybrali jsme někoho jiného." A ani tato zdvořilost není úplně obvyklá. Vídám až příliš často, že firmy nenapíší ani čárku.

Z poslední doby mám hned několik smutně zábavných zkušeností, jak firmy přistupují k lidem. Na trhu chybí desítky tisíc pracovníků. Firmy to vědí, ale jejich činy s tím nekorespondují. Představte si IT společnost, která hledá člověka na administrativní práci do kanceláře. Společně jsme připravili její popis, odsouhlasili jsme si jej a začali organizovat výběrové řízení.

První kandidátka byla dle mínění firmy perfektní, jen moc pasivní. Ta druhá byla zase moc aktivní a příliš mladá. Další prošla čtyřmi koly výběrového řízení. Ano, stále se bavíme o práci v administrativě. Ani ji nepřijali, protože neměla tu "správnou jiskru". Když jsem se ptala, co že to ta jiskra je, tak mi nikdo z firmy neuměl odpovědět. A příběh pokračuje. Následující kandidátky se báli, byla totiž "až moc aktivní", měla ráda pořádek a měla tah na branku jako Lionel Messi. Šestá byla pro změnu "moc hodná", a kdyby nastal konflikt, asi by ho neustála. Finální kandidátka, kterou stejně nepřijali, prošla všemi koly, byla ideální, ale tentokrát měli pocit, že by její zkušenosti a zápal neuměli zužitkovat…

Adeptům na práci, které vybereme, říkáme vždy pravdu. A tyto ženy byly hodně překvapené reakcí firmy, která si u nich už nejspíš na věky zavřela dveře.

Druhou častou bolestí je, že na pozicích s přívlastkem HR nebo personalista sedí až příliš často typy osobností, které vůbec neumí číst v lidských povahách. Představte si pohovor, kde mluvíte s člověkem, jenž místo empatie používá v hlavě kalkulačku. Průměruje, odečítá, přičítá a násobí vaše dovednosti, zkušenosti a nadšení v porovnání s popisem pozice. Buď dostanete dobrou známku, nebo ne. Komické jsou situace, kdy si ředitel personalistiky myslí, jak to s lidmi umí, jaký na ně má čich, a přitom vykazuje všechny symptomy toho, že o talentech druhých nemá ani páru.

Dlouhodobě sledujeme, jak firmy budují své týmy. Přirovnala bych to k bagru, který má postavit domek z karet. Na jemnou práci s lidmi, jejich talenty, loajalitu, důvěru v kolegy a vedení, jsou nasazena těžká pravidla, metriky, reporty a systémy. Úplně se zapomíná na to, že jsme pořád lidé, kteří se chtějí životem bavit, chtějí být se svou rodinou, zajet si na dovolenou, postavit si dům a milovat svůj život. S lidmi pracuje jen málo firem. Proto nemám ráda název HR, tedy lidské zdroje. Lidé nejsou zdroje. Lidi jsou lidi a jsou největší poklad firem.