Při oslavě čtvrt století humanitární a rozvojové organizace Člověk v tísni v Pražské křižovatce se bývalý premiér Petr Pithart svěřil, že má někdy pocit, jako by lidé zaměstnancům Člověka v tísni jejich práci až záviděli. Přitom často není o co stát: relativně nízké platy, v některých zemích velmi nebezpečná humanitární práce, doma mravenčí rozvojové úsilí, které málokdo ocení. A přesto má Pithart svým způsobem pravdu. Člověk v tísni se vedle svých nepopiratelných úspěchů stal i jedním z nejviditelnějších důkazů, že z optimismu, solidarity a aktivity počátku 90. let něco hmatatelného zbylo. Proto společnost stále přitahuje jak nové spolupracovníky, tak nové dárce, včetně těch firemních, kteří mají pocit, že zrovna tato organizace dobře naplní jejich společenskou zodpovědnost.

Nyní je ale tato organizace tak trochu na rozcestí. Dorostla za 25 let do slušné výšky. Z pár náklaďáků s léky a potravinami do rozstřílené Bosny je organizace s osmnácti sty zaměstnanci pracujícími ve 32 zemích s rozpočtem 1,7 miliardy korun. Jen pro představu: to je větší rozpočet, než má Úřad vlády ČR či Bezpečnostní informační služba.

Zbývá vám ještě 90 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se