Na volebním programu ČSSD je vidět, že jde o kolektivní dílo, kdy se každý ze zúčastněných snažil přispět nějakým skvělým nápadem. Bezpochyby byl mezi nimi i milovník vlakové přepravy, protože jenom tak lze vysvětlit, jak se do dokumentu, který se věnuje zásadním věcem, jako je příjmová nerovnost, jaderná energetika či to, co dělá Andrej Babiš úplně špatně, dostala i obnova nádražních čekáren. Programu rozhodně nelze vyčítat jeho mentalitu Robina Hooda, tedy názor, že je potřeba bohatým vzít (hlavně bankám, zahraničním investorům a Andreji Babišovi) a chudým dávat (učitelům, ženám a komukoliv, kdo se postaví do fronty). Protože to je hlavní úkol levice, přestože všichni vědí, že peníze se nejlépe "ždímou ze vdov a sirotků", jak už psal na začátku minulého století kanadský humorista Stephen Leacock. Skoro čtyřicetistránkové dílo ČSSD ovšem představuje mix pravicových návrhů (např. snížení zdravotního pojištění těm, kteří se o sebe starají − otázkou je, na jakou voličskou základnu návrh cílí v zemi s největší spotřebou alkoholu, cigaret a dvoutřetinovou nadváhou v dospělé populaci), nepochopení reality (opatření Evropské unie vysoké platy nezajistí) a nesmyslů (např. biopotraviny nezaručí potravinovou soběstačnost, korunové dluhopisy slouží k daňové optimalizaci majitelů a jejich přátel, nikoliv firem, jak uvádí program, a digitalizace vskutku nezvýší úspěšnost lékařských zákroků).

Pamětníci si ještě vzpomínají na doby, kdy programy stran psali ekonomové. Sice někdy psali rovnou pro tři strany najednou, což možná nebylo etické, ale do jisté míry to zaručovalo nějakou konzistenci. Když se ukázalo, že voliči programy stejně nečtou, od odborníků strany upustily. V tom případě ovšem měly upustit také od argumentů pomocí čísel. ČSSD to pochopila jen částečně: po fiasku, které přinesl návrh na progresivní zdanění těch, kdo mají víc než 50 tisíc hrubého, volební program operuje se dvěma procenty nejvíce vydělávajících. Podle statistiky jde ovšem o ty, kteří si vydělají měsíčně více než 75 tisíc korun hrubého, třeba lékaře či vysokoškolské pracovníky, nikoliv majitele firem, kteří svůj plat uzpůsobují aktuálním daňovým sazbám. Otázkou proto je, kolik z toho rozpočet dostane − současná solidární daň v roce 2014 přinesla státu 4 miliardy, za rok 2016 se ve zprávě ministerstva financí ani neobjevila. Zřejmě jde v rámci rozpočtu o zanedbatelné číslo.