Na volebním programu ČSSD je vidět, že jde o kolektivní dílo, kdy se každý ze zúčastněných snažil přispět nějakým skvělým nápadem. Bezpochyby byl mezi nimi i milovník vlakové přepravy, protože jenom tak lze vysvětlit, jak se do dokumentu, který se věnuje zásadním věcem, jako je příjmová nerovnost, jaderná energetika či to, co dělá Andrej Babiš úplně špatně, dostala i obnova nádražních čekáren. Programu rozhodně nelze vyčítat jeho mentalitu Robina Hooda, tedy názor, že je potřeba bohatým vzít (hlavně bankám, zahraničním investorům a Andreji Babišovi) a chudým dávat (učitelům, ženám a komukoliv, kdo se postaví do fronty). Protože to je hlavní úkol levice, přestože všichni vědí, že peníze se nejlépe "ždímou ze vdov a sirotků", jak už psal na začátku minulého století kanadský humorista Stephen Leacock. Skoro čtyřicetistránkové dílo ČSSD ovšem představuje mix pravicových návrhů (např. snížení zdravotního pojištění těm, kteří se o sebe starají − otázkou je, na jakou voličskou základnu návrh cílí v zemi s největší spotřebou alkoholu, cigaret a dvoutřetinovou nadváhou v dospělé populaci), nepochopení reality (opatření Evropské unie vysoké platy nezajistí) a nesmyslů (např. biopotraviny nezaručí potravinovou soběstačnost, korunové dluhopisy slouží k daňové optimalizaci majitelů a jejich přátel, nikoliv firem, jak uvádí program, a digitalizace vskutku nezvýší úspěšnost lékařských zákroků).

Pamětníci si ještě vzpomínají na doby, kdy programy stran psali ekonomové. Sice někdy psali rovnou pro tři strany najednou, což možná nebylo etické, ale do jisté míry to zaručovalo nějakou konzistenci. Když se ukázalo, že voliči programy stejně nečtou, od odborníků strany upustily. V tom případě ovšem měly upustit také od argumentů pomocí čísel. ČSSD to pochopila jen částečně: po fiasku, které přinesl návrh na progresivní zdanění těch, kdo mají víc než 50 tisíc hrubého, volební program operuje se dvěma procenty nejvíce vydělávajících. Podle statistiky jde ovšem o ty, kteří si vydělají měsíčně více než 75 tisíc korun hrubého, třeba lékaře či vysokoškolské pracovníky, nikoliv majitele firem, kteří svůj plat uzpůsobují aktuálním daňovým sazbám. Otázkou proto je, kolik z toho rozpočet dostane − současná solidární daň v roce 2014 přinesla státu 4 miliardy, za rok 2016 se ve zprávě ministerstva financí ani neobjevila. Zřejmě jde v rámci rozpočtu o zanedbatelné číslo.

Hlavním lákadlem má být slib zvýšení průměrného platu na 40 tisíc korun a minimální mzdy na 16 tisíc, což má vést k výraznému zvýšení životní úrovně. Pokud pomineme to, že politici mají minimální vliv na průměrnou mzdu, pak vychází, že onen kvalitní život zaručí minimální příjem (bez dávek), jenž dělá v podílu k průměru 40 procent. Podle posledních údajů Eurostatu současná minimální mzda, která nezaručuje absolutně nic, jejíž příjemci soustavně sociální dávky potřebují a je pátá nejnižší v Evropské unii, činí 39 procent průměrného platu v České republice.

Obdivuhodná je rovněž kombinace snahy "pomoci podnikům k vyšším výkonům, lepším zakázkám a větší prestiži" a návrhu na vyšší zdanění vydělávajících firem. Jestliže je zisk předmětem potrestání, potom lze pochopit další návrh, a to na vznik České investiční banky, která bude poskytovat zvýhodněné úvěry malým a středním podnikům. Podle statistik České národní banky cena úvěrů pro nefinanční podniky činí zhruba 2−2,5 procenta. Pokud si podnikání nedokáže vydělat ani na 2,5 procenta úroku, zřejmě nejde o perspektivní podnik, a proto si asi zaslouží zvláštní ochranu. Živnostníci by se pak podle představ ČSSD měli houfovat v družstvech, což − jak víme díky nucené kolektivizaci − zvyšuje produktivitu.

Nepříliš domyšlený je i boj proti bohatým, zejména zavedení dědické daně. Pokud bude vyšší než daň z nabytí nemovitosti či zdanění převodu akciového podílu nebo správy svěřenského fondu, nepřinese nic.

ČSSD se chce prezentovat jako moderní strana levicového střihu, slibuje proto všechno všem. I kouzlení s čísly ale vyžaduje odbornost, jak ví každý pracovník finančního úřadu. Možná by měla používat víc citu a méně čísel. Protože jak se ukazuje, tvrzení, že bude líp, funguje. Heslo sociální demokracie "dobrá země pro život" není špatné. Až na to, že tohle program ČSSD vskutku nezaručuje.