V Aeru o něm mluví jako o "prezidentovi". Do čela společnosti se skoro stoletou tradicí přišel Giuseppe Giordo před rokem. Vytvořil pro ni novou strategii, která počítá s tím, že se bude Aero po letech, kdy kladlo důraz na výrobu dílů pro civilní letadla, opět soustřeďovat na výrobu celých vojenských cvičných letounů, zejména na modernizovaný stroj L-39NG a na L-159.

"Vidět startovat letadlo, které se navrhlo a postavilo tady, je rozhodně příjemnější než sledovat kamiony, které odvážejí součásti na civilní letadla," míní Ital drobné postavy. V minulosti šéfoval Alenii, největšímu italskému výrobci letadel s více než 11 tisíci zaměstnanci, který se mimo jiné podílel na vývoji bezpilotních stíhaček.

V Česku je to ale poprvé, kdy bojuje na dvou frontách − na trhu produktů i na trhu pracovním, kde je nouze o kvalifikované zaměstnance. Na Češích si všímá spíš těch lepších vlastností a nechápe, proč mají tendenci se podceňovat.

Než jste přišel do České republiky, měl jste k ní nějaké užší vazby, nebo jste znal tuto část Evropy spíš okrajově a šel jste do neznáma?

Žádné vazby jsem neměl, přijel jsem, protože mě oslovili akcionáři Aera Vodochody. Okamžitě jsme našli společnou řeč, takže dávalo smysl se sem přestěhovat za prací. O České republice jsem toho moc nevěděl, znal jsem samozřejmě Prahu, ale jinak byl pro mě život tady velkým, a musím říct příjemným překvapením.

Jak byste charakterizoval Čechy ve srovnání s Italy nebo s Američany?

Italové jsou se svojí středomořskou náturou oproti Čechům přirozeně otevřenější, nebojí se dát najevo emoce. Zatímco Češi si drží odstup a otevřou se, až když k někomu získají důvěru. Zase jsou ale daleko pragmatičtější než Italové.

A ve srovnání s Američany… Nejsem si jistý, jestli existuje něco jako americká mentalita, každý je tam individualita, ale možná se Češi pohybují na pomyslné škále někde mezi Italy a Američany. Mají dostatek disciplíny, ale v určitých momentech dokážou projevit city a fantazii. Zatímco Američané jsou velmi, velmi disciplinovaní. Vlastnost, na kterou ale v Česku bohužel často narážím, je tendence podceňovat se. Češi si myslí, že jsou vůči ostatním v podřízené pozici. A to je škoda.

Giuseppe Giordo (52)

◼ Syn vojenského pilota vystudoval práva a poté nastoupil do Alenie Aeronautiky, největšího leteckého výrobce v Itálii.

Ve společnosti zastával různé pozice, v roce 2004 byl jmenován šéfem severoamerické divize a nějaký čas trávil ve Spojených státech.

◼ Od roku 2009 vedl divizi vojenského letectví a o rok později se stal generálním ředitelem společnosti.

◼ Ta se mimo jiné podílela na výrobě stíhačky Eurofighter Typhoon nebo na vývoji bezpilotního bojového letounu Neuron. Od roku 2016 stojí Giuseppe Giordo v čele Aera Vodochody.

◼ Je ženatý, má dvě děti.

Přestěhoval jste se do naší země i s celou rodinou?

Ano, přišli za mnou po dvou měsících, když bylo jasné, že moje děti mohou nastoupit na zdejší mezinárodní školu.

Mám šestnáctiletou dceru a dvanáctiletého syna. Ten by chtěl být zatím fotbalistou, je brankář a obdivuje Petra Čecha, takže mu přesun sem vyhovoval.

Ale obě moje děti jsou zvyklé se stěhovat. Žili jsme řadu let ve Spojených státech, potom jsme se vrátili do Itálie, do Říma, a ony všude navštěvovaly mezinárodní školy. Není to pro ně nic nového.

Souhlasila s přesídlením do Prahy i vaše paní?

Ano, přestože opustila v Římě pozici generální ředitelky Světového potravinového programu Unicef. Ale udělala to, protože jsme se rozhodli odejít sem všichni společně.

Odkud pocházíte? Z Říma?

To je složité. Jsem synem vojenského pilota, takže jsem do svých 18 let vystřídal asi 30 míst různě po Itálii. Sice jsem se narodil v Trevisu, v benátské oblasti, ale tam jsem strávil jenom asi prvních šest měsíců života. Protože jsem poslední roky gymnázia absolvoval v Římě, říkám, že jsem z Říma.

Jaký byl takový kočovný život?

Znamenalo to měnit přátele a neustále poznávat nové lidi. Byla to velká škola.

Člověk se asi naučí komunikačním dovednostem.

Ano, protože kdyby ne, nepřežil by. Musí skoro každý rok měnit školu, někdy i uprostřed roku, takže než si stačí zvyknout, už se stěhuje jinam.