Existuje spousta příběhů o tom, jak se stát milionářem. Nejlepší prý je, když si koupíte něco za korunu a prodáte za dvě. A celé to opakujete tak dlouho, než vám někdo zavolá a řekne, že vám právě zemřelá bohatá tetička odkázala majetek. Je to samozřejmě vtip, který navíc v Česku nefunguje. Kvůli novému občanskému zákoníku, jenž platí od roku 2014, se z dědictví stal adrenalinový zážitek. Dědic ručí za všechny dluhy bez ohledu na to, kolik po mrtvém zdědil. Na rozdíl od dřívějška, kdy za dluhy odpovídal jen do výše nabytého dědictví. Takže se může lehce stát a také se stává, že místo milio­nového dědictví nakonec "díky" mrtvé tetičce přijdete i o svůj majetek, který pak notně předlužený můžete třeba odkázat tomu, koho z rodiny fakt nemáte rádi.

Tvůrci občanského zákoníku tvrdí, že jen chtěli, aby lidé měli větší svobodu rozhodnout, zda dědictví vzít, či odmítnout. Jenže v zemi, kde dluží a neplatí každý dvanáctý člověk, kde se celkový počet exekucí vyšplhal na 4,5 milionu a kde počet exekucí u lidí starších 68 let dosáhl 110 tisíc, zní taková svoboda poněkud pokrytecky. Zejména pokud k tomu přičteme, že neexistuje žádný ucelený registr dluhů. I kdyby člověk, kterému právě zemřel milovaný blízký, neměl jinou touhu než obíhat instituce a ptát se v registru bankovních dlužníků, na finančním úřadě či u zdravotních pojišťoven na to, zda zemřelý někomu něco nedlužil, stejně nemusí nic zjistit. Registr nesplacené elektriky nebo třeba černých pasažérů městské hromadné dopravy neexistuje. A když někdo nakráčí k dědici se směnkou či dlužním úpisem i po několika letech od vyřízení dědického řízení, jde stále o platnou pohledávku.