Takzvaná nokturna Pražského jara, tedy koncerty začínající až v půl desáté večer, leckdy končí poloprázdným sálem s ospalými diváky. To letošní bylo jiné: do Rudolfina se nahrnul dav natěšený na německého klavíristu Alexandera Lonquiche, jenž na festivalu udělal dojem před čtyřmi lety záskokem za indisponovaného Leifa Oveho Andsnese. Tehdy Lonquich od klavíru dirigoval Mahler Chamber Orchestra, s nímž uvedl dva Beethovenovy klavírní koncerty.

Dnes svoji někdejší pohotovost jen tak odmávne. "Patří to k mé práci. Ten orchestr dobře znám, udělal jsem to rád," říká v rozhovoru pro HN.

Z Lonquiche ale mluví skromnost: takhle dobře by to zvládl málokdo. Však právě na základě tehdejšího záskoku si klavírista vysloužil pozvání na letošní Pražské jaro, kde se stal rezidenčním umělcem. Tuto roli festival svěřuje jen všestranným hudebníkům. A Lonquich jím je: minulé úterý tu hrál sólově Schuberta a Schumanna, v pátek pak doprovodil houslistku Vilde Frangovou a violoncellistu Nicolase Altstaedta.

Ve čtvrtek svoji rezidenci završí opět v Rudolfinu, kde bude znovu od klavíru dirigovat orchestr Camerata Salzburg. Na programu jsou dva klavírní koncerty W. A. Mozarta, na nějž se interpret i těleso zaměřují.

Jako klavírista začal Lonquich vyhrávat přední soutěže už v šestnácti letech. Od té doby vystoupil na mnoha renomovaných festivalech a za své nahrávky získal spoustu cen, například doporučení od francouzského časopisu Diapason.

Lonquiche odlišuje třeba to, jak svoji práci promýšlí: coby klavírní interpret náruživě hovoří o psycholozích Freudovi a Jungovi, jejichž úvahy "jsou za vším, co děláme", říká. Stejně detailně se Lonquich zabýval Stanislavského metodou herecké práce. A doma v italské Florencii pro změnu pořádá debatní salony s divadelníky.

"Pomáhá to i s drobnostmi, třeba když je v koncertním sále někdo neklidný. Před lety mě jakékoliv vyrušení z publika rozčilovalo. Teď umím atmosféru lépe vycítit, udělat delší pauzu, v reakci něco zahrát hlasitěji či tišeji," popisuje.

Ojedinělá je také jeho dvojrole: před několika lety Lonquich usoudil, že na Mozarta či Beethovena nepotřebuje dirigenta, a tuto roli sám převzal.

"Když dirigujete, musíte být v hudbě ponoření a zároveň z ní vystupovat. Při hraní zase musíte uvažovat nad strukturou skladby, ovládat její vrcholy i klidnější pasáže," srovnává Lonquich, přesvědčený, že se díky dirigování stal lepším interpretem.

Při jeho letošním recitálu na Pražském jaru publikum ani nedutalo, sotva Lonquich rozehrál Schubertovu Sonátu a moll. Pak přešel do rozhýbané interpretace Schumannova Tance Davidovců. Při následném koncertu s houslistkou Frangovou a cellistou Altstaedtem se v klavírních triích Brahmsových a Dvořákových naopak upozadil.

Naplno se projevil až při závěrečné Klavírní sonátě Gideona Kleina, své oblíbené skladbě z doby druhé světové války. "Stejně rád hrávám sonátu Karla Amadea Hartmanna, jediného německého skladatele, který aktivně vystupoval proti nacistům," dodává.

Do Prahy se Alexander Lonquich vrací od začátku 90. let, kdy tu vyučoval. „Tehdy mi vaše hlavní město přišlo tajuplnější. Dnes dělá otevřenější dojem. Ale pořád je tu ve vzduchu něco nepostihnutelného,“ dodává.