V České televizi běží širší veřejností nedoceněný britský seriál Black Mirror, na který bych rád poukázal, neb nabízí mnoho k zamyšlení. Je to takový Kafka, Orwell a Huxley na technologických steroidech utkaný z relativně uvěřitelné (a pravděpodobné) budoucnosti. Každý díl je samostatný skoro-celo-večerák, díly na sebe nikterak nenavazují a odpadá tak mnoho nevýhod klasických seriálů, jako třeba nutnost orientovat se v ději. Beztak nedoporučuji více než dva díly za sebou, témata jsou tak depresivní, že se člověk může snadno krásným novým světem technologických možností předávkovat.

Název Black Mirror těží z myšlenky, že displej telefonu nebo počítače, na který se díváte, je vlastně černé zrcadlo. Jen díky podsvícení displeje si člověk neuvědomuje, že vlastně neustále kouká sám na sebe. Až když se obrazovka vypne, spatříte svou na-zrcadlo-nepřipravenou tvář. Seriál je technologická dystopie, která dělá horor z naší největší sekulární naděje: vědeckého pokroku a virtuálně digitálního světa, kam se volky nevolky (ale spíše volky) stěhujeme. A protože již dávno žijeme ve věku, kde se ze sci-fi žánru stává spíše seriózní proroctví a varování než pokleslá zábava, lze jednotlivé díly sledovat s mrazením v zádech.