Ačkoliv už o den později se jaro vrátí ke svým obvyklým činnostem, toho dopoledne ještě sedmnáctitisícovým městem projíždějí sněžné pluhy. Prosklené atrium obchodního domu Horal, někdejší výspy socialistického zásobování, působí jako exotická zimní zahrada. Plastové květiny všech myslitelných odrůd svítí do těžknoucích závějí jako připomínka, že teplo se do tohoto kraje nakonec dostaví − byť nejspíš o něco později než do zbytku republiky.

Svítivě žlutá stavba skrytá pod reklamním polepem devadesátkového střihu však upomíná ještě na něco dalšího: totožný železobetonový hranol s názvem Divočina, zprvu slibný pokus o dětskou hernu, zeje prázdnotou a nedostatkem inzertní invence to nejspíš není. Olbřímí opičky a sloni v oknech údajně nedokázali návštěvníky herny mimo vstupného "stahnout o krupicu" na dodatečných službách, majitelé navíc podnikání zahájili ve chvíli, kdy se na druhém konci města otevíralo prakticky totožné zařízení.

Pivní bar Palma, třetí stavba na malém náměstí, jemuž předsedá betonová normalizační plastika, je vzorem jiného podnikatelského záměru. Tomu se v Bruntále, městě zhruba s desetiprocentní nezaměstnaností, daří setrvale; ve zdejších hospodách jsou pokusy o nadstandardní prostředí či nabídku zbytečné. Pivo teče, palma stačí jedna, televizor potěší.

Již léta nepřerušený provoz dvoupatrového obchodního domu Horal, od sklepa až po střechu naplněného předměty, z nichž část se vymyká běžné lidské představivosti, je však prokazatelným podnikatelským úspěchem. Úspěchem o to větším, že město disponuje řadou budov tohoto typu − reálně socialistických či raně kapitalistických schrán, jejichž potenciál se nedaří příliš vytěžit, a pokud ano, zvládnou to často jedině vietnamští obchodníci.