Z bratrova stínu vystupuje vědec Ivan M. Havel v nyní vydané knize rozhovorů nazvané Právě proto, že jsem. O dva roky mladší sourozenec někdejšího prezidenta Václava Havla tu směrován dotazy a "přihrávkami" faktů filmového a literárního publicisty Jana Lukeše rekapituluje svůj téměř osmdesátiletý život. Tedy příběh syna z takzvané buržoazní rodiny, který kvůli svému původu zpočátku nesměl studovat, a pozdějšího kybernetika, jenž po listopadu 1989 na Univerzitě Karlově založil a vedl Centrum pro teoretická studia.

Autoportrét, který Ivan Havel v knize svými odpověďmi formuje, částečně vyvstává z bratrské polarity: z protichůdných povah Ivana a Václava či z obdivu Ivana Havla k bratrovi a "jeho lidem" pocházejícím mnohdy z uměleckých kruhů, kterými se vůdčí typ Václav už v mládí obklopoval.

Spíš introvertní Ivan rád "v koutě" poslouchal jejich debaty, což po celý život zůstalo jednou z jeho nejoblíbenějších činností: tiše naslouchat a posilovat tak své vědomosti.

Ten autoportrét vyvstává rovněž z líčení rodinných vztahů dítěte narozeného do harmonického manželství, stejně jako z rozdílného přístupu Ivana a Václava k restituovanému majetku. Václav ho považoval za "balvan", Ivan, který nemá podnikavého ducha, nemovitosti svěřil do správy své manželce Dagmar. To vyvolávalo mezi rodinami obou bratrů napětí.

Události kolem paláce Lucerna proto Ivan Havel charakterizuje jako "rodinné trauma". Rovněž činžovní dům na vltavském nábřeží − který vstoupil do historie coby domov prvního českého prezidenta, jenž zde má od pracovního stolu oknem přímý výhled na Pražský hrad − se stal předmětem spekulací.

Ty dokreslují ještě jiný portrét než jen "podobiznu" Ivana Havla. Ilustrují praktiky doby "budování státu" během devadesátých let. Tehdy se právě majetkovými přesuny, především jejich pozadím, formovalo dnešní rozložení mocenských sil v České republice. A spekulace kolem havlovského majetku, do nichž byli bratři spíš nechtěně zataženi, se zdají modelovým příkladem.

V tom absurdním kusu ale nehráli hlavní role kupec a prodávající. Obsadili se do nich první polistopadový československý premiér Marián Čalfa a rovněž první polistopadový guvernér České národní banky Josef Tošovský: oba původně komunističtí kádři a následně státní úředníci i politici demokratické země, kterou měli vahou svých funkcí od totalitní minulosti odstřihnout. Jenže jak opakovaně v knize zdůrazňuje Ivan Havel, mnohé změny se po revoluci sice mohou uskutečnit velmi rychle, ale mentalita lidí se náhle nepromění.

Podle hypotézy Ivana Havla to byl guvernér Tošovský ve spolupráci s Čalfou, kdo přesvědčil prezidenta republiky, aby svou půlku Lucerny prodal krachujícímu Chemapolu vedenému někdejším agentem StB Václavem Junkem, nikoliv bratrově manželce, která získala britského investora.

Chemapol by si tak nákupem majetku od světem obdivovaného politika "koupil" rovněž důvěryhodnost u zahraničních finančních ústavů. Ty by firmě půjčily peníze a odvrátily její platební neschopnost. Chemapol by tak mohl splácet dluhy českým bankám, které guvernér Tošovský dozoroval, a to by je zachránilo před potížemi.

Havlovo R.U.R.

Ivan M. Havel nemá vzpurnou povahu, říká o sobě v knize Právě proto, že jsem. Prý má spíš "gen pro domácí pohodlí" a není typem světoběžníka. Ačkoliv půl roku po revoluci z listopadu 1989 působil v Koordinačním centru Občanského fóra, bylo to z nutnosti, protože politická angažovanost mu nikdy neseděla. Ale zajímá ho skoro všechno a nepřečtené knihy jsou mu stimulující drogou, říká. Je autorem několika publikací, z nichž Robotika, kterou vydal v roce 1980, byla vůbec prvním tuzemským odborným titulem na toto téma.

Ivan Havel si však není jistý, zda bratr o tomto možném záměru věděl. Míní jen, že si Čalfa hrál s prezidentem jako kočka s myší.

Ještě příznačnější je Havlovo líčení toho, jak se Marián Čalfa, pověřený oběma bratry prostředníkem v jejich majetkových záležitostech, pokoušel prodat dům na nábřeží za 50 milionů korun, aniž by se Ivan Havel chtěl své půlky nemovitosti zbavit.

Jméno kupce přitom Čalfa držel v tajnosti a prozradit ho chtěl až poté, co Ivan Havel podepíše souhlas s prodejem. "Neuvěřitelné," konstatuje v knize její protagonista na konto muže, jemuž zpočátku důvěřoval natolik, že mu půjčil i svou "choulostivou" korespondenci s bratrem z devadesátých let.

Ale jistou spekulativnost přičítá Ivan Havel také Václavovi, byť v jeho případě nešlo o osobní prospěch. Občanské fórum z jeho zákulisních jednání prý spíš těžilo, protože Václav Havel tak urychloval změny. "Vénův život je vlastně cesta od kulisáka k zákulisákovi," konstatuje nadsazeně Ivan Havel a naráží tak na někdejší bratrovo zaměstnání v Divadle Na zábradlí.

Ovšem do české politiky osudově zasáhl také Ivan Havel sám. Stačil jediný telefonát. Z Koordinačního centra Občanského fóra, kde půl roku po revoluci působil, na čísi doporučení vytočil číslo ještě neznámého Václava Klause a pozval ho jako ekonomického experta do středu tehdejšího dění.

Ten moment převyprávěný v knize má po dlouholeté zkušenosti s někdejším premiérem i prezidentem Klausem nepominutelný půvab. Když Ivan Havel zval Klause do Občanského fóra, uslyšel prý ve sluchátku: "Už na to čekáme, jsme připraveni!"

"To ,my' asi znamenalo ,já'," domnívá se po letech Ivan Havel a na jiném místě knihy vzpomíná, jak vždy, když se později na nějakých akcích potkal s Václavem Klausem, zpravidla se ho politik zeptal: "A co vy tady děláte?"

Kniha

Jan Lukeš
Právě proto, že jsem: Rozhovor s Ivanem M. Havlem
2017, Knihovna Václava Havla, 460 stran, 399 korun

Lukešovy rozhovory s Ivanem Havlem se rozbíhají do desítek témat − od všeobecně atraktivních k odborným. Týkají se umělé inteligence, samizdatu, jejž Ivan Havel spoluvydával, vojny, jazyka, žen, filozofických diskusí, tajné policie či třeba prózy Arsemid, kterou začal v mládí psát také proto, aby se přiblížil literárnímu okolí svého bratra.

Ivan Havel dokonce říká, že matka chtěla mít ze synů tvůrčí dvojici podobnou bratřím Čapkům. V jistém smyslu se to naplnilo: obdobně jako když Josef Čapek vymyslel slovo robot, které se pak světově rozšířilo díky Karlově hře R.U.R., Ivan Havel je zase autorem umělého jazyka ptydepe, který pak bratr Václav použil ve slavné hře Vyrozumění. A podobně jako robot začalo i slovo ptydepe žít vlastním životem.

Lukešova kniha rozhovorů má ale jinak k ptydepe daleko: je vedena srozumitelně i ve chvíli, kdy zabíhá do podrobných detailů, jež s potěšením přijmou spíš specializovaní čtenáři. Má přehlednou strukturu podkapitol, které se věnují vždy jednomu z témat, a také obsáhlý jmenný rejstřík, jenž pomůže lépe se vyznat v bohatém zdroji faktů a souvislostí přesahujícím 400 stran. Možná je tu pouze jediný "háček", když Ivan Havel říká Janu Lukešovi: "Vím, jak je moje paměť nespolehlivá, tak ber všechno, co řeknu, s rezervou."