Takřka třiadevadesátiletý Arnold Harberger je žijícím inventářem globalizace. Od padesátých let radil vládám bezpočtu rozvíjejících se ekonomik, od Argentiny, Brazílie či Chile přes Čínu nebo Indii až třeba po Malawi. "Díky vývoji v Číně, ale třeba i v Indii je svět lepším místem," vzdal globalizaci hold před několika lety, když jsem s ním vedl rozhovor na půdě Kalifornské univerzity v Los Angeles, v jeho současném působišti.

Ve své dnes již klasické a vlastně průkopnické studii z roku 1962, stavějící na předpokladu uzavřené ekonomiky, Harberger konstatoval, že břímě korporátního zdanění nesou vlastníci kapitálu, v běhu desetiletí však tento závěr přehodnotil. V globalizovaném světě s volným obchodem a volným pohybem kapitálu investor klidně vloží peníze do firmy v sousední zemi nebo až na druhé straně zeměkoule, jen když tam mají nižší daně. Management dané korporace zase neváhá na druhý konec světa, vstříc nižší dani, přesunout výrobu. A spotřebiteli nic nebrání kupovat laciné zboží z dovozu. "Znáte ty obchody 'Vše za 99 centů', je jich tu v L. A. plno?" ptal se mě Harberger. "Je k nevíře, co vše dnes můžete koupit za 99 centů. Jdete do takového obchodu a vidíte chudé lidi, jak si kupují věci, které by si předtím nemohli nikdy dovolit." Předtím totiž takové zboží dost možná vyráběli v USA. Dnes už levně v Číně. Řadový pracovník ale těžko mění zaměstnavatele, natož zemi, ve které působí. Břímě korporátní daně tak v rostoucí míře dopadá právě na něj. Nemá, na rozdíl od kapitálu, výroby a vlastně i spotřeby, před vyšším zdaněním kam uniknout.