Děda Antoina Marèse zemřel v první světové válce jako český voják v rakouské uniformě. Jeho syn se narodil až o pár měsíců později. Vychovala ho matka, původem Rakušanka. Když byl skoro ještě chlapec, vydal se do Paříže, oženil se tam a už zůstal…

To byl otec Antoina Marèse, jenž je dnes špičkovým francouzským historikem, a jak shodně konstatují čeští i francouzští znalci, jeho kniha o Edvardu Benešovi patří k tomu nejlepšímu, co bylo o tomto politikovi vydáno. Monografii napsal autor francouzsky, ale než kniha vyšla v Česku, pečlivě dohlížel na její překlad. Česky totiž rozumí, i když jeho otec na něj nikdy ve svém rodném jazyce nemluvil.

"Můj původ není spojený s mým profesním zájmem," podotýká renomovaný vědec. "V rodině nemáme ani jednu českou vzpomínku."

Proč se u vás doma nevzpomínalo na české předky?

Myslím, že otec se chtěl v Paříži co nejrychleji asimilovat, splynout s prostředím. Nechtěl, aby nás cizí minulost omezovala nebo vymezovala.

A proč jste se tedy vy sám začal zabývat česko-slovenskými otázkami?

Studoval jsem historii, politické vědy a ruštinu. A přes ruštinu jsem se dostal až k češtině. Musel jsem si totiž v rámci slovanských studií vybrat druhý jazyk. Čeština mě nasměrovala také jinam. Původně jsem měl být specialistou na Rusko 19. století, ale nakonec jsem se stal odborníkem na 20. století ve střední Evropě.

Co tomu říkal otec?

Byl překvapen.

Když jste končil studia, psala se 70. léta, v Československu to byla doba tuhé normalizace. Jak se za takových podmínek dala objektivně studovat historie této země?

Obtížně, samozřejmě. Jako téma své disertační práce jsem si zvolil vznik Československa, měl jsem ji obhájit v roce 1975 na Sorbonně, ale neměl jsem přístup do československých archivů v Praze. A posléze, když jsem mohl přijet do Prahy, jsem zase zjistil, že nemohu nic najít k Edvardu Benešovi. Jeho jméno vůbec nefigurovalo v katalogu Národní knihovny v Praze. Jako kdyby neexistoval.

To byl ten impulz, který rozhodl o tom, že se pustíte do bádání o tomto politikovi?

Přesně tak. To mě nastartovalo.

Edvard Beneš, jak píšete, byl souputníkem Churchilla, Stalina i Hitlera a jako politik se jim zcela vyrovnal. Přesto jeho jméno dnes takřka zapadlo. Je to tím, že představoval nevýznamnou zemi?

Budu-li se na to dívat z pohledu Francie, v níž vládne "galocentralismus"− jak tomu já osobně říkám a vysvětluji to jako neustálou potřebu dialogu s velkými kulturami, velkými národy −, tak je to přesně tak. To velkými myslím samozřejmě v uvozovkách, protože není žádné velké a malé kultury, ale Francouzi prostě trpí tímto syndromem. Z toho plyne, že se příliš nezajímají, či zajímají se méně, o menší země.

Nicméně francouzští historikové Beneše znají − a to především díky třem momentům: mírové konferenci v roce 1919, Mnichovu 1938 a únoru 1948. To jsou tři momenty, které československé a francouzské kruhy neustále propojují.

Když to vezmeme od počátku, tedy od roku 1918… Československu se prý tehdy říkalo "saucisson tchéque" − česká klobása. Podle názoru mnoha světových politiků byla uměle vytvořená, nacpaná různorodými národy, rozporuplná a neuhájitelná.

Onu československou klobásu kreslili karikaturisté zvláště ve 30. letech, kdy už šlo o osud státu. Jestli se mohla ČSR ubránit? Kdyby existovalo spojenectví mezi ČSR a Polskem, mohl vzniknout silný blok proti Němcům. Na jedné straně průmyslově vyspělá ČSR, na druhé velké Polsko, které sice nemělo takovou ekonomiku, ale bylo silné v regionu − to by byla pevná bariéra. Bohužel, spor o Těšínsko a také osobní antipatie mezi Beckem a Benešem to nedovolily. Tragické následky všichni známe.

Edvard Beneš s Tomášem G. Masarykem se od počátku soustřeďovali víc na Francii a západní spojence. To byla chyba?

Když Francie uzavírala na začátku 20. let dohody o spolupráci s Polskem, v roce 1924 s ČSR a posléze s Jugoslávií a Rumunskem, usilovala právě o vytvoření bariéry proti Němcům i Rusům, a tedy de facto o ofenzivní strategii. Jenže později se atmosféra v Evropě změnila, ve Francii se přešlo ke statické koncepci války, za niž je odpovědný především generál Pétain, který byl stále pod vlivem úděsných zážitků z Verdunu. Bylo to pochopitelné, Evropa byla unavená, poklesla ochota válčit. Francie se soustředila na obranu svých hranic, neměla síly na další zbrojení.

Takže už dávno bylo jasné, že pokud si Hitler usmyslí, získá Československo?

Bránit Československo v roce 1938 bylo prakticky nemožné. Poté co Hitler obsadil Rakousko, Němci mohli zaútočit z mnoha stran. Nicméně i za těchto ztížených podmínek existovaly plány na obranu země, ale začalo se o nich přemýšlet a jednat pozdě.

Jaké plány máte na mysli?

Československá vláda měla vypracovaný plán, podle něhož by armáda ustoupila na Slovensko, do hor, a odtud bojovala. Jenže projekt na vytvoření potřebných infrastruktur přijala pozdě, až v roce 1936 a 1937, a neměla čas ho dokončit.

Kdyby to stihla, měla by šanci?

Myslím, že to byla dobrá myšlenka strategicky, ale české země by se staly místem, kde by se bojovalo, stálo by to hodně.

Co si o tom všem myslel Edvard Beneš? Veřejně neskrýval své zklamání ze spojenců…

Edvard Beneš byl jedním z nejbystřejších politiků té doby. O tom jsem přesvědčen. Zatímco jiní politici − jako Beran nebo celá polská elita − si mysleli, že by šlo udělat ústupky a s Hitlerem jednat (a Poláci také v roce 1934 podepsali s Němci přátelskou smlouvu, posléze to udělal i Stalin), Beneš nepochyboval o jeho pravých záměrech. Nesedl Hitlerovi na sladká slovíčka o neútočení, nevyjednával. Troufám si tvrdit, že přibližně do roku 1941 byl Beneš jedním z nejprozíravějších evropských politiků. Dovedl předvídat události, neměnil názory. Nebyl totiž cynik, ale přesvědčený demokrat. S nacisty nechtěl mít nic společného. A tohle své demokratické přesvědčení byl ochoten bránit až do konce. V tom ho nesmírně obdivuji.

Ve své knize ale také píšete, že tím, jak ventiloval svou deziluzi, vlastně zkreslil skutečný stav věcí. Prezentoval spojence jako zrádce, což tak docela nebyla pravda.

Ano a ne. Právně vzato, Francie nedodržela smlouvu, kterou s Československem uzavřela v roce 1924. To byla zrada. Neoddiskutovatelná. Mnichov zabil český stát a tento stát byl Benešovo dítě. Je pochopitelné, že byl v těžké depresi a chtěl udělat vše pro jeho vzkříšení. A je pravda, že využil Mnichova, aby spojence obvinil ze zodpovědnosti. A způsob, jakým to činil, byl opět geniální. Za války totiž, zvláště v USA, existovala silná lobby, která si vůbec nepřála, aby Československo bylo obnoveno. A Britové zase připouštěli obnovu jen v hranicích, jaké se ustálily po Mnichovu, tedy bez sudetských oblastí. Beneš ale tu zradu přetavil v účinnou zbraň. Našel ve Francii de Gaulla a v ostatních zemích další politiky, kteří odsuzovali Mnichov. A ti ho pak podpořili při jednáních o obnově ČSR.

Jak se díváte na jeho cestu do Moskvy?

V roce 1943 se stala spousta zásadních věcí. Především to byla bitva u Kursku, která otočila situaci na východní frontě. Pak to byl krach sovětsko-polského spojenectví kvůli Katyni. A byl to Teherán, kde Stalin s Rooseveltem odmítli vylodění na Balkáně, které nabízel Churchill. Co to znamenalo? Že Rusové převzali iniciativu a budou to oni, kdo bude rozhodovat o střední Evropě. Beneš to hned pochopil, nechtěl se izolovat jako Poláci, rozhodl se jednat se Stalinem. Z tohoto pohledu nebyla ta cesta vůbec absurdní, ale byla opět projevem jeho předvídavosti a snahy mít v rukou osud země, nepřihlížet jen, jak kdo o ní rozhodne.

Antoine Marès (67)

◼ "Francouzský životopis Edvarda Beneše by nás mohl zbavit věčné sebelítosti," napsal Petr Pithart pro Hospodářské noviny, když koncem loňského roku vydalo nakladatelství Argo monografii Edvard Beneš – Drama mezi Hitlerem a Stalinem.

◼ Knihu sepsal francouzský historik Antoine Marès, který na začátku 90. let působil v Praze jako ředitel ústavu CEFRES a dnes přednáší historii střední Evropy na Sorbonně.

Co se stalo, že ztratil na své předvídavosti?

Asi začal chápat, že už nemá sílu sám rozhodovat. Dobře je to vidět v roce 1945, při vyhnání Němců a smrti Tisa. Mohl mu dát milost, ale proč to neudělal? Protože dostal dopis od Gottwalda, který mu vyhrožoval komunistickou revolucí. Ze strachu, že se země zase rozdělí, Beneš ustoupil nátlaku komunistů.

Myslím, že během války v něm také začaly rezonovat sociální otázky, které si jako ministr zahraničních věcí a prezident tolik nepřipouštěl, ale které ho kdysi dávno zajímaly při studiích, kdy býval hodně chudý. A po roce 1945, kdy celou Evropou znělo volání po nacionalizaci, zestátnění a socializaci (ve Francii se také zestátňovaly velké podniky), prostě tyto myšlenky převážily. Osobnostní a politický vývoj Beneše odpovídá celkovému vývoji v Evropě. Řekl bych, že to byl skutečně evropský politik se vším všudy.

Takže ho obdivujete?

Obdivuji, ale nejsem jeho zaslepený obhájce. Byl to inspirativní a vzdělaný muž, který se dotkl všech velkých otázek, jež přinášela evropská historie. Císařství, proces osamostatnění národa, budování parlamentní demokracie, nástup komunismu a jak se mu bránit? Uměl hledat odpovědi.

V soukromí prý byl suchar. Je to pravda?

Asi méně, než se říká. Zajímal se o umění, muziku a o divadlo. Chodil i do kina, když měl čas, hodně četl. Výjimečný čtenář. Šokovalo mě, jak ten muž hodně pracoval. Neustále. Nedovedu si ani představit, jak to stíhal. A asi to přehnal. Zemřel v 64 letech, práce na tom měla velký podíl.

Píšete, že trpěl mesianismem, jímž se do jisté míry projevoval i Václav Havel a vůbec jím trpí řada Čechů. To si o nás opravdu myslíte?

Je to velmi český element. Pravda vítězí! Ta potřeba dávat mravní lekce, nějak se vymezovat, to asi provází všechny národy, které byly dlouho v područí. To jinde nevidíte. Ale nechci, abyste si snad myslela, že Beneš trpěl nějakými komplexy. Naopak! Ten věřil ve svou hvězdu. Sebevědomí si upevnil za první světové války. Bylo mu třicet, byl tak mladý a de facto založil stát, přesvědčil světové politiky, aby v ten plán uvěřili! To mu dalo kapitál, z něhož žil až do roku 1938. A tehdy i doufal, do posledního momentu, že se ještě něco stane, padne vláda v Paříži a francouzští partyzáni dosadí k moci lidi, kteří Československo podpoří.

To se sice nestalo, ale stejně měl v mnohém pravdu. Za války se potvrzovalo, že vše, co předvídal, se stalo, takže jeho sebevědomí opět stouplo. Vždyť spojenci čelili problémům, před kterými on varoval.

Uvědomoval si, když v červnu 1948 odstupoval, že ho komunisté využili? Anebo už to nedokázal objektivně posoudit?

Gottwald při každém setkání vyhrožoval a Beneš si uvědomoval, že už mu neumí čelit. Tou dobou byl zesláblý, měl za sebou několik infarktů. To jsem vše věděl, když jsem začínal jeho život podrobně studovat, ale netušil jsem, že muž, který byl desítky let zvyklý pracovat 16 až 20 hodin denně, v roce 1947 už zvládl sotva několik hodin týdně. Od léta 1947 víc nevydržel.

Za jeho slabost může nemoc a pak si myslím, že je odpovědné i jeho nejbližší okolí. Tajemník Smutný a Hana Benešová ho mohli přimět, aby dříve abdikoval. On sám to nedokázal.

Je tedy, anebo už nemohl být zodpovědný za následujících 40 ztracených let?

Češi jsou odpovědní za svůj osud. Beneš nechtěl jít proti všeobecnému přání lidí, ale nemohu říct, že je odpovědný za 40 let komunismu. Na to měla vliv geopolitická poloha Československa. Kontrolovat toto území uprostřed Evropy je výhodné, to věděli Bismarck, Hitler i Stalin. A platí to samozřejmě dodnes.

Vy sám jste po roce 1990 v Praze strávil více než tři roky, konečně jste mohl studovat archivy, působil jste jako ředitel Francouzského ústavu pro výzkum ve společenských vědách. Hledal jste u nás rodinné kořeny?

Hm… Na to nebyl čas.

To je zajímavá situace. O naší historii víte skoro všechno, o své české rodině nic.

Nebyl čas. Ale třeba to ještě podniknu. Kdo ví.