Pavel Kosatík stojí za komiksovou sérií Češi, která pojednává o klíčových momentech v našich novodobých dějinách. Vybral a sepsal devět příběhů z let 1918−1992, ty ztvárnilo devět výtvarníků.

První díl vyšel v roce 2013, od loňského podzimu je unikátní série kompletní. Naše historie, jak jste o ní ještě nečetli.

Celé roky studujete novodobou historii. Který okamžik považujete za nejtragičtější pro Čechy?

Jednoznačně Mnichov 1938, tam byla přeražena páteř národa, zčásti zradou spojenců, zčásti jednáním prezidenta Beneše. Vůdce musí vždycky něco udělat. Aspoň demonstračně, ale musí předvést vůli k činu, proto tam nahoře je. To Beneš v roce 1938 nedokázal, odložil vizi činu o několik let, což národ rozložilo a ten stav trvá dodnes.

A který moment byl naopak tak zásadní a pozitivní, že je třeba si ho stále připomínat?

Transformace monarchie v republiku, kterou v roce 1918 zařídil Masaryk. Lidé do té doby po staletí zvyklí klanět se císařům dostali úplně nový koncept, úplně nové, republikánské občanské sebevědomí. Žasnu nad prostomyslností dnešních tzv. royalistů, kteří ve svém životě zřejmě postrádají pravěk.

Komiksovou sérii vydávaly Mladá fronta s Českou televizí postupně, od roku 2013 do 2016.

Při téhle práci se "setkáváte" s řadou historických osobností. Čí osud vás nejvíc dojal?

Těch lidí je spousta. Napadají mě hlavně hrdinové protinacistického odboje. Všichni ti lidé, kteří umírali za ideály, které už v té době neexistovaly a nikdy později se neobnovily. Senátorka Františka Plamínková za heydrichiády na kobyliské střelnici. Stojí před namířenými puškami, strachy se jí srolovaly punčochy. Stojí a čeká, pak to přijde.

Kdo vás nejvíc překvapil?

Asi Emanuel Moravec. Tím, jak snadno a náhle se v něm den změnil v noc, bylo mi ho líto.

A kdo z politických a kulturních činitelů vás tak zaujal, že byste ho rád pozval na skleničku a celý večer si s ním povídal?

S Masarykem by to nešlo, protože byl abstinent. S Václavem Havlem jsem to párkrát zažil, bylo to hodně dobré. Tak asi s Palackým. Nutil bych ho, aby ještě za střízliva vysvětlil, v čem je podle něj smysl Čechů. Líp, než to udělal ve svých textech. Co se týká lidí činných v kultuře, mohu vychrlit tisíc různých Santiniů. Ale proč pořád nadhazujete, že lidé se mají potkávat a povídat si? Dílo nestačí?

jarvis_59022127498e0baf816cee21.jpeg