Vojevůdci prý s oblibou vedou své současné války strategií válek minulých. Jenže to podle všeho neplatí jen o válečnících. Náš svět se proměnil z klidného světa politiky pravolevého spektra na vřící politiku otevřenosti/uzavřenosti. Tak například: na jedné straně se celá planeta propojuje internetem, stěhuje se na ní těžiště ekonomiky, vzdálenost se smršťuje… a přesto se největší světová velmoc chystá stavět kolem svých hranic zeď podobnou té, která ani před stovkami let neochránila Čínu.

Jak je možné, že v tak technicky pokročilém světě stále tak zarputile bojujeme s démony minulosti? Proč lidé slyší na zeď, která je k ničemu, a přitom je nezajímá ochrana před skutečným nebezpečím? Proč proti postupující digitalizaci bojujeme nacionalismem?