„Člověk má víc myslet nežli cítit,“ dozví se v závěru Čapkova románu Krakatit jeho hlavní hrdina, inženýr Prokop.

Je to člověk podléhající vášním, do extáze ho dostává věda i erotika. Z lidí, věcí i veškeré hmoty cítí jejich výbušný potenciál, zápasí s vůlí k zodpovědnosti za vlastní vynález i za lidstvo, ale dokáže ho od ní snadno odpoutat dobře vybavená laboratoř stejně jako dobře vybavená žena. Výbuchy jeho extrémně účinných trhavin jsou paralelou k výbuchům erotických vyvrcholení.

Premiéru nové inscenace opery Krakatit skladatele, režiséra a dirigenta Václava Kašlíka ve čtvrtek uvedlo pražské Národní divadlo.

Kašlík ve své adaptaci Krakatitu oproti románové předloze akcentoval subjektivní svět inženýra Prokopa, který celý příběh prožívá v deliriu, a také poněkud ubral erotiky.

Relativitu a nejednoznačnost Čapkova stylu vyprávění převzala hudba, v níž mají rovnocennou pozici rafinované kompoziční postupy i hloupé odrhovačky.

Pro libretistu opery, režiséra Otakara Vávru, byl Krakatit jedním z životních témat. Zfilmoval Čapkův román s Karlem Högerem v roli inženýra Prokopa v roce 1948 a vrátil se ke stejnému námětu ještě v roce 1980, kdy natočil film Temné slunce.

Václav Kašlík do své opery přebírá lehce upravený scénář prvního filmu – vynechává okaté paralely s fašistickou diktaturou, vyhnanou lůzu a zoufalce nahrazuje vládci vyhnanými hněvem lidu. Zničující síla Prokopových výbušnin získává jednoznačný obraz ve filmové dotáčce s atomovým výbuchem.

Vnímání Krakatitu se posouvá s proměnami společenské situace, a pokud režisérka Alice Nellis hovořila o „zábavnosti“ této opery, dá se s ní z dnešního hlediska snadno souhlasit.

Václav Kašlík hudebně kombinuje janáčkovský realismus vycházející z přirozeného spádu lidské řeči a Stravinského stylizované idiomy lidové a populární hudby, používané jako významový a charakterizující prvek.

Naivita a prospěchářství nacházejí hudební obraz v banálních popěvcích a toporné dikci. Navíc znějí ještě elektronické zvuky i ruchy a přednatočený sbor. Forma montáže a prudkých střihů připomene nejen filmové uvažování všestranného tvůrce, ale vzdáleně také Franka Zappu – kdo chce, může se skutečně bavit.

Ale co je zábava dnes, nemuselo znít stejně zábavně v roce 1961, kdy měla opera premiéru v Ostravě a vznikla i její filmová verze. Studená válka mezi Východem a Západem bylo tehdy živé a vyhrocené téma. Eskalující napětí mezi Spojenými státy a Kubou vyvrcholilo v roce 1962 karibskou krizí a jaderná válka se zdála být na spadnutí.

První publikum operního Krakatitu určitě nevnímalo zničující vynález metaforicky, ale jako obraz bezprostředního ohrožení, které visí ve vzduchu. Hudební momenty evokující swing a tlačící do popředí zvuk dechové sekce vypůjčené z amerického bigbandu mohly být zábavné stejně jako „kankán zániku“ – jak říkal Richard Wagner své Jízdě valkýr.

Pro antiutopickou sci-fi je dobový kontext extrémně důležitý. Hrozba jaderného úderu vedeného z jednoho místa dnes nepůsobí zdaleka tak silně jako nevyzpytatelné elektromagnetické vlny, které přivádějí krakatit k výbuchu. U jejich zdroje jsou neznámí lidé bez jasného cíle, kterým na cizích, a mnohdy ani na vlastních životech vůbec nezáleží a mohou udeřit kdekoliv a kdykoliv.

Neznámé elektromagnetické vlny by dnes mohly být i metaforou dezinformačních médií a jejich rozkladného působení. Krakatit lze číst v mnoha rovinách a největší chybou by bylo vybrat si z nich jen jednu.

Režisérka Alice Nellis uvedla inscenaci Kašlíkovy opery činoherním prologem. Karel Čapek jde navzdory přání rodičů i svému zdravotnímu stavu na večírek, kde se setkává se dvěma ženami svého života: Olgou Scheinpflugovou a Věrou Hrůzovou. Ve vypjaté situaci po několikanásobné scéně s oběma ženami i matkou omdlévá, stává se inženýrem Prokopem a začíná samotná opera.

Olga se převtělí do dcery doktora Tomše, Věra do princezny. Do Prokopova delirantního světa přejdou v nových rolích i další postavy z Čapkova reálného života a z Krakatitu se stává katastrofický a trýznivý výlet pana Broučka – tentokrát do hlubin vlastního mozku.

Alice Nellis svou inscenací respektovala především samotné dílo a nejednoznačnost jeho čtení. Málokdy byla popisná, a když ano, tak v čitelné kabaretní nadsázce kostlivců-akrobatů na laně nebo věštících cikánek.

Perfektně fungovala scéna Matěje Cibulky – obrovská bílá prostěradla na šňůrách byla obrazem idyly, kterou Prokop prožíval během léčení a rekonvalescence u Tomšů. Zároveň také posloužila jako projekční plátna pro filmové dotáčky.

Prokopova pracovna se proměňovala na obraz jeho hlavy i zemského glóbusu. Byla i „přirozeným kondenzátorem“, na němž stála diverzantská radiostanice. Prostředí se proměňovalo plynule a v zastřešující estetické jednotě vycházející z dvacátých let minulého století – tedy doby, kdy Čapek svůj román psal. Dobově stylizované byly také kostýmy Kateřiny Štefkové.

Hudební nastudování podtrhovalo především hybnost a plynulost. Petr Kofroň vedl orchestr energicky vpřed, ale nepřeháněl tempa, stylové zlomy působily rázně a měkce zároveň. Exponovaná žesťová sekce hrála zostra, pořád ale v intencích symfonického zvuku. Přesvědčivé vyznění celé inscenace mělo v orchestrální složce spolehlivý a inspirativní základ.

Opera

Václav Kašlík: Krakatit

Autor libreta: Otakar Vávra

Dirigent: Petr Kofroň

Režie: Alice Nellis

Premiéry 20. a 21. dubna, nejbližší reprízy 10. a 18. května

Národní divadlo, Praha

Náročnou roli inženýra Prokopa ztvárnil tenorista Josef Moravec, na němž ležela pěvecká tíha celého představení. Opera sama sice trvá nějakých osmdesát minut, ale pěvec po celou dobu neodejde ze scény, takřka si neodpočine a v podstatě vede dlouhý a výrazově komplikovaný dramatický monolog.

Josef Moravec svou úlohu zazpíval pevně a vyrovnaně, inženýr Prokop v jeho podání jako by přece jen věděl, že na konci opery přijde probuzení.

Prokopovým operním příběhem projdou dvě zásadní ženy. Méně vděčnou úlohu lyričtější a poddajnější Anči zpívala Lucie Hájková, energickou, panovačnou a rafinovaněji napsanou princeznu Alžběta Poláčková. Obě daly svým rolím přesně odměřený výraz a energii, nepřehrávaly do naivity ani exaltovanosti.

Bodrý a nevyzpytatelný zloduch Carson směřoval v podání Václava Sibery takřka ke kabaretu. Tajemný D’Hémon – nebo snad kamarád Daimon – zpíval přes mikroport v nelidském ozvučení. Sbor na jevišti by potřeboval mohutnější zvuk.

Na Nové scéně Národního divadla měl před třemi týdny světovou premiéru Žádný člověk Jiřího Kadeřábka, v jehož centru stojí demolice Stalinova pomníku na Letné. Zdá se, že české hudební divadlo letos ukazuje publiku v Praze svoji výbušnější tvář.

Inscenace Krakatitu je připomínkou stého výročí narození Václava Kašlíka, ale není zdaleka jen odškrtnutou položkou v seznamu povinností. Hudební i režijní vedení a pěvecké výkony vytvořily ve vzájemné spolupráci vyrovnané, působivé a vlastně i efektní představení, multimediální akci s množstvím nejednoznačných, ale o to podnětnějších sdělení.