Takové zmatení smyslů je u charismatických tanečnic časté. Zatímco při pohybu vede divákovu pozornost tak, že není možné ji na vteřinu spustit z očí, a ovace přijímá s důstojností císařovny (usmívá se očima, hluboce se klaní, ale nezubí se − diva ví, že méně je více), v civilu působí drobně a křehce. Rozlišuje mezi životními cíli a systematickým postupem ve vybraném směru. Nikola Márová usiluje více o životní pocit než o mety mezinárodní umělecké kariéry − a možná proto se jí tolik daří.

Když nastupujete na scénu v ohromujícím třpytivém kostýmu Sněhové královny, nedostávají holčičky v hledišti záchvaty?

Při Sněhovce možná ano. Všechno se tam blýská…

Dokážete si ještě svůj kostým užít, anebo už jste po tolika rolích zvyklá?

Určitě dokážu. Nechci to přehánět, ale kostým je možná polovina úspěchu. Strašně záleží na tom, jak se v něm cítím. Když si v něm připadám deformovaná, na výkonu je to znát. Navíc všude máme obrovská zrcadla − v maskérně, v šatně, u jeviště − a musíme se pořád kontrolovat. Když je ten pohled stresující, projeví se to.

Můžete do jeho tvorby nějak zasahovat?

Nikola Márová (36)

◼ Narodila se v Praze, s baletem začala v šesti letech v přípravce Národního divadla. Vystudovala pražskou Taneční konzervatoř, absolvovala dvě stáže v Drážďanech.

◼ Sólovou smlouvu získala už dva roky po nástupu do baletního souboru ND, v roce 2006 se stala nejmladší první sólistkou této scény.

◼ Neminula ji prakticky žádná z hlavních rolí tradičního repertoáru: ztvárnila kritiky oceňovanou Odettu a Odilii v Labutím jezeře, Marii v Louskáčkovi či Giselle ve stejnojmenném kusu.

◼ Od roku 2008 je nositelkou Ceny Thálie za zmiňovanou dvojroli v Labutím jezeře.

◼ Jejím dlouholetým tanečním partnerem je první sólista baletu ND Michal Štípa.

Minimálně. Záleží na tom, s kým pracujete. Někteří výtvarníci mají svou představu, přes kterou nejede vlak. Několikrát se mi ale stalo, že se mi kostým nelíbil a na kompromisech jsme se domluvili. Jindy jde o detaily − na zádech třeba bývají háčky, které se jednou kvůli rychlému převleku nahradily zipem. Při premiéře se mi kostým rozjel odshora až dolů. To byl strašný průšvih, na takové věci už dáváme pozor.

Jak jste si s tím poradila? Měla jste v šatně záložní?

Neměla, to byl klasický zákon schválnosti. Absolvovala jsem v něm spoustu zkoušek, generálky, a nic se nestalo. Při premiéře se na mě šaty udržely díky jedinému háčku na krku. Po výstupu jsem běžela do zákulisí, kde na mně čekaly holky z garderoby a zachraňovaly to zavíracími špendlíky. Nestihla jsem jeden výstup, ale představení jsme dohráli.

Které to bylo?

Louskáček.

To by Sněhová královna nestrpěla. Mimochodem, tahle postava je krutá, ale zároveň nesmírně noblesní. Zdá se mi, že vám opravdu sedí − umíte šetřit na výrazu a ta odměřenost je působivá. Máte raději vážné role, nebo ty komické?

Já hrozně ráda hraju. Užívám si všechny polohy a situace. Záporné role se mi ale hrají líp. Možná proto, že taková v civilu nejsem − obyčejně jsem spíš pozitivní a spontánní −, a tak mi vyhovuje, že si můžu na jevišti vyzkoušet opak.

jarvis_58f883db498e0baf37b26a9c.jpeg

Nedá se schopnost takhle přesvědčivě zahrát přísnou dámu využít i v běžném životě?