Diktátorskými metodami, zaobalenými i do "vůle lidu" v podobě referenda, si Recep Tayyip Erdogan podrobil svoji zemi. Nikdo mu od nynějška nemůže klást odpor, nikdo jej už nemůže zastavit. Otázkou jen je, jaké pomníky si postaví a jak moc protizápadně bude chtít jít dál.

V Istanbulu se například buduje zbrusu nové letiště, které by podle Erdoganových představ mělo získat punc největšího na světě. Počítá se to podle údajů o počtu odbavených cestujících. Už asi dekádu seznamu vévodí americká Atlanta, kde odbaví ročně něco přes sto milionů lidí. Nové istanbulské letiště, které bude příští rok uvedeno do provozu, však plánuje až dvakrát tolik odbavení. Ranvejí má mít šest, o jednu více než Atlanta. Jen jméno zatím chybí. Chce se snad dnes někdo vsadit, že se bude jmenovat jinak než Erdoganovo?

Brzdit ho teď bude možné už jen zvenčí. Třeba jeho snahu o "konečné řešení" kurdské otázky v podobě vytvoření satelitního státečku rozprostírajícího se v Sýrii podél tureckých hranic. Tedy státu, kam by mohl vrátit až tři miliony syrských uprchlíků, jenže ještě předtím by území vyčistil od Kurdů. Zkrátka doufejme, že mu budou evropské země včetně té naší stále připomínat, jak v mezinárodním ohledu sáhl po nejodpornější pomluvě, když německé a nizozemské vlády obvinil z používání nacistických metod, přitom se ale sám vydává ve stopách brutálních, sebestředných, velikášstvím posedlých tyranů známých z evropských dějin. Nezapomínejme, že Erdogan už dosáhl takřka všeho, jenom jedna věc mu chybí: nějaké vojenské vítězství, ideálně spojené s teritoriální expanzí, přesně tak, jak to učinil Vladimir Putin s Krymem. Rozvrácená Sýrie se mu k tomu přímo nabízí.

NATO, kotva evropské bezpečnosti, je dnes drcená ze tří stran. Zaprvé nepředvídatelným Donaldem Trumpem, jenž ji jednou označuje za přežilou, podruhé pak zase za nepřežilou. Pak je nahlodávána známou − a už dávno před Trumpem kritizovanou − neochotou evropských zemí přispívat na obranu stanovenou výší peněz. A nyní ji drolí také Erdogan, třeba tím, jak v těchto měsících usilovně pracuje na dohodě o nákupu ruského protivzdušného systému S-400, byť z centrály NATO dostává varování, aby tak rozhodně nečinil.

Možná to aliance − a spolu s ní i my v Česku − nějak přežije, ale nyní už holou skutečností je, že se jedna významná země sahající svou částí do Evropy stala panstvím protizápadního nihilisty, jehož kupředu ženou megalomanské, ba dost možná brzy i válečnické obsese.