Naše liknavé postoje vůči Západu jsou známé nám i světu již delší dobu. Kdysi, když se před lety začaly projevovat, mohly být považovány za roztomilou klukovinu, takové popichování či škádlení, které je víceméně neškodné.

Například do EU země vstupovala s nadšením (a velkou podporou veřejnosti), po několika letech pak začala kverulovat, couvat a teď se skoro tváříme, že do EU ani do NATO nepatříme nebo patřit nechceme. Naši nejvyšší představitelé zvolili levnou strategii − zásluhy za dobré věci si přivlastňují, věci nepopulární svalují na EU.

Když například prezident mluví o Evropě či jiných částech světa, neobejde se to bez pošklebků, škarohlídství či rovnou urážek. Jako bychom my Češi pobrali všechnu moudrost a všichni kolem byli blbci. Což trochu připomíná situaci člověka, který jede na dálnici v protisměru, a když mu žena volá, aby si dával pozor, že v rádiu varovali před jedním bláznem, který jede v protisměru, odpoví: "Jak jeden? Tady se zbláznili všichni!"

Jenže legrace stranou, naše chování již dávno není vnímáno jako oprávněná kritika nebo třeba jen klukovina. Po leteckém zásahu Spojených států v Sýrii nastal den, kdy se nás naši spojenci zeptali: Tak na čí jste straně? A my jsme téměř nedokázali odpovědět.

Jeden z hlavních imperativů polistopadového vývoje byl: Pryč ze země nikoho. K tomu se upínala veškerá snaha diplomatická, politická i hospodářská. A skutečně se to povedlo, byli jsme první zemí OECD, byli jsme v prvních vlnách rozšiřování NATO i EU a byli jsme na to hrdí. Chtěli jsme pryč z Východu a patřit na Západ, protože není třeba vysokých škol na to, aby člověk tušil, co se tak asi může stát se státem, který spočívá v zemi nikoho příliš dlouho. Stačí se podívat na Ukrajinu či Bělorusko.

Kdyby se, nedej bože!, strhla kvůli Sýrii válka, přestává být jasné, na čí straně bychom se ocitli. Spočtěte si, s kolika evropskými či americkými postoji kdy souhlasili prezidentové Klaus či Zeman nebo kdy naposledy nějakou evropskou myšlenku či nápad pochválili nebo se podíleli na hledání řešení.

Bohužel toho moc nenajdete, téměř veškerá stanoviska jsou posměšně negativní. A naopak: zkuste si vybavit situaci, kdy se Klaus nebo Zeman odchýlili v nějaké důležité otázce od názorové linie Kremlu. Takže se teď kdysi nesmiřitelní sokové předbíhají ve chvále a obdivu Putina a komunistické Číny, EU naopak spílají.

Situace je o to pozoruhodnější, že oba tito politici byli kdysi realističtí, prozápadní, proameričtí a protržní, proevropští. Ani jeden ve své prezidentské kampani nesliboval, že bude papouškovat Putina a torpédovat Evropu. Přesto se to stalo. Jejich názorová korouhvička (přitom oba tvrdí, jak jsou konzistentní) jako by korespondovala s letargií, která postupně společnost ovládla. Dnes je v podobné situaci Polsko a Maďarsko, ale nemylme se, my jsme byli první.

Naše lavírování znamená, že se svépomocně, pomalu, ale jistě posouváme zpět do země nikoho. Jestli za to může ruská propaganda, snahy prezidenta Zemana a Klause, únava z Evropy, vábničky ruských a čínských investic, na které jsme skočili, hospodářské či jiné krize, které nás přistihly nepřipravené, nebo absence obecných hodnot, postmoderna, která trvá příliš dlouho… teď nemá cenu rozebírat.

Důležité je, že všechny tyto abstraktní oblasti se mohou hořce zkonkretizovat během několika dní. Až se nás svět znovu zeptá: Na čí jste tedy straně? S Ruskem (a tedy s Asadem), nebo s NATO? Otázka jednoduchá jako facka, a přesto jsme se vmanévrovali do bodu, kde se − čtvrt století po revoluci! − dá očekávat nejednoznačná či přinejmenším váhavá odpověď. Prezident bude zřejmě tvrdit něco jiného než vláda, politici se budou dohadovat. A i když naše odpověď nakonec zřejmě bude, že jsme na straně NATO, dál budeme považováni za nespolehlivého, liknavého spojence, který tak úplně neví, kam patří. A to si toho od nás, země Václava Havla, kdysi Evropa i Amerika tolik slibovaly ve smyslu nových myšlenek, kterými by se mohl náš zmítaný světadíl inspirovat. Co jsme předvedli místo toho, se mi nedaří (slušně) pojmenovat.