Zahraniční investoři odsávají peníze do svých domovských států, platí nízké mzdy a my z toho nic nemáme, říkal mi před časem známý o "tristní" situaci na druhém konci světa. Tvrdil v podstatě to samé, co stále častěji slyšíme i doma, v České republice. A co bezpochyby uslyšíme čím dál tím více, jak se budou objevovat další hospodářské výsledky minulého roku.

Prozatím ohlásil rekordní zisky bankovní sektor. Alespoň v absolutním vyjádření, protože při podrobnějším rozboru se ukázalo, že výnosy z poplatků a provizí klesly, ale mnohé banky prodaly své obchodní podíly a tím vylepšily hospodářský výsledek. Na zjednodušeném pohledu na rekordní celkové číslo to ale nemusí nic měnit.

S růstem zisků stoupá i odliv peněz do zahraničí. Ten podle ČSÚ loni dosáhl rekordních 289 miliard korun, přičemž tato částka v posledních dvou letech prudce roste. Zahraniční sektor, především banky, se proto také stává jednou z potenciálních obětí sektorové daně. Její nástup zatím zarazil ministr financí Andrej Babiš, pořád jde ale o myšlenku, která politiky neopouští. A která se bezpochyby objeví znovu už jen proto, že třeba bankovní daň má ČSSD ve svém volebním programu. Podle ní je prý zapotřebí, aby z ní stát platil svoje bohulibé činnosti typu školství, dopravní infrastrukturu, důchody a vůbec cokoliv, co bude potřeba.

Nikdo si ovšem nevzpomene, že i po započítání veškerého odlivu dividend se privatizace bankovního sektoru vyplatila. Jeho očištění od vlivu českých vlastníků stále ještě stálo více, než kolik činil odliv dividend. Díky privatizaci české banky v zahraničních rukou také ustály světovou finanční krizi bez problémů. Pokud by se čistily v letech 2008−2013 jako jejich zahraniční matky, vyšla by záchrana ještě dráž.

Zahraniční investice nikdo nekritizuje ve chvíli, kdy příliv těch nových přesahuje odliv. Tedy to, co Česko (pokud nezapočítá reinvestice stávajících investorů) už dlouho nezná. Oproti původní představě zde také až na výjimky nevznikla třída nových vlastních investorů, kteří by své zisky nechávali v České republice. Menší čeští podnikatelé pak často prodávají své firmy opět zahraničním investorům, což je další potenciální zdroj vyvádění zisků. Na rozdíl od velkých zemí také nemůžeme nabídnout sílu vlastního trhu. Ani odborů − jak za krize ukázaly Německo či Francie.

Zklamání z toho, že zahraniční investoři nepozvedli českou ekonomiku včetně mezd a produktivity práce do té míry, jakou bychom si přáli, je pochopitelné. Jediné, co nás může uklidnit, je, že jediná evropská ekonomika, kde se udál zázrak za pomoci přílivu zahraničních peněz, je Irsko. Ze zemědělského zaostalého státu se stalo zemí, jejíž hrubý domácí produkt na obyvatele v roce 2015 dosáhl podle Eurostatu 145 procent průměru Evropské unie. Pro srovnání − výkon ekonomiky České republiky stoupl ve stejném roce na "rekordních" 85 procent průměru Evropské unie. Důvodů, proč se to Irsku povedlo, je víc. Země třeba dokázala najít dost peněz na přilákání svých vlastních vzdělaných lidí − emigrantů. Investovala do jejich přestěhování, platů, ale také třeba i do amerického školného pro jejich děti. Nic takového by v České republice neprošlo. Samozřejmě že zahraničním investorům Irsko nabídlo i nízké daně a investiční pobídky, to samé, ale bez stejného výsledku v případě daní udělaly Kypr a Malta a pobídkovým rájem se stala i Česká republika. Irsko k tomu navíc ještě přihodilo stabilní právní prostředí a angličtinu jako rodný jazyk. Peníze pak investovalo do infrastruktury − nejen silnic a dálnic, ale také školství, zdravotnictví, tedy do toho, o čem politici tak rádi mluví, ale výsledky tomu neodpovídají.

Lepší infrastruktura, všeobecná dobrá znalost cizích jazyků a stabilní právní prostředí, kde se daňové a další zákony nemění tempem rychlejším, než se rozmnožují králíci, by zahraniční investice bezpochyby motivovalo minimálně stejně jako technická vzdělanost české pracovní síly. Alespoň ke zvýšení platů, což by mělo vliv na produktivitu, na přechod na hi-tech ekonomiku, o níž také rádi a často mluvíme. Namísto toho bezpochyby přijde diskuse o dalších daních, jež možná nějaké peníze přinesou, ale rozhodně nenalákají další investory ani nepobídnou k většímu rozvoji ty, kteří už zde působí.